Justin Kurzel se zapsal do povědomí diváků mrazivým dramatem Snowtown, ve kterém se na půdorysu skutečných událostí zabýval kořeny abstraktního zla a jeho hmatatelnými dopady. Podobný přístup volí i ve svém nejnovějším snímku. Na první pohled by se mohlo zdát, že u jeho Macbetha jde o konvenční doslovnou adaptaci, ale v průběhu filmu se ukazuje, že důraz je kladen především na vývoj a vnitřní svět jednotlivých postav. V konečném důsledku se jedná spíše o psychologické válečné drama podle Shakespeara než o dalšího Shakespeara na plátně.Příběh Macbetha a jeho manželky je výrazně nadčasový, což mimo jiné dokazuje i množství filmových adaptací. Například Akira Kurosawa jej ve svém snímku Krvavý trůn přenesl do feudálního Japonska. Roman Polanski do něj otisknul svou otřesnou zkušenost s Charlesem Mansonem a jeho Macbeth má spíše podobu hororového filmu s okultními prvky. Ve světové kinematografii najdeme mnoho dalších adaptací Shakespearovy tragédie, které děj přesouvají v čase nebo prostoru, parodují ho nebo se jím jen volně inspirují.
Kurtzel zvolil cestu věrnosti původnímu textu. Na základě literárního předobrazu profiluje i ústředního protagonistu. Portrétuje Macbetha jako klasického antihrdinu, který se utápí v posttraumatickém šoku. Šaráda mocenských bojů je potlačena a ke slovu se dostávají jeho vlastní pochyby, výčitky a velmi živí démoni. Lady Macbeth zde ustupuje oproti originálu do pozadí a spíše než hnacím motorem je zde stejně utrápeným spoluviníkem. O to více prostoru pak zůstává pro samotného Macbetha a postupný rozklad jeho osobnosti.Tragédie Macbeth mívá přezdívku „oné skotské hry“, která se nikdy nenazývá pravým jménem, protože to prý přináší smůlu. Justin Kurzel se tohoto prokletí nezalekl, a obávané jméno divákům ukázal hned v prvních minutách filmu vyvedené v rudých kapitálkách. Tím dal divákovi první klíč, jak uchopit jeho interpretaci Macbetha v současném světě. Kurtzelova adaptace bere imaginativní a poetický jazyk shakespearovského díla a přetavuje jej do specifické vizuální poezie filmového díla. Povětšinou se jedná o vysoce estetizované a působivé převedení slov do obrazů. Přesto zde zůstává nezanedbatelné množství scén, ze kterých čiší digitální efekty. Macbethovy hluboké vnitřní pochybnosti střídají laciné obrazy bitev jako vystřižených z počítačových her nebo zaměnitelných blockbusterů typu Troja, 300: Bitva u Thermopyl a mnoho dalších.
I přes tuto drobnou vadu na kráse stojí nové pojetí ambivalentního charakteru muže, který se nedokáže smířit se svým činem, za zhlédnutí. A i přes drobné výtky k digitálním efektům stojí za zhlédnutí na velkém plátně. Justin Kurzel si totiž velmi dobře uvědomuje kontext děl, která podle této předlohy již vznikla. A především v tom spočívá jeho síla.
