Všechno nasvědčuje tomu, že parta složená ze studentů prestižní internátní školy si krátila volný čas mezi vyučováním nezvyklým, brutálním způsobem. Odsouzen za vraždu dvou mladých lidí byl místní podivín. Speciální kriminální oddělení „Q“ zahrnující detektiva Carla Mørcka (Nikolaj Lie Kaas) a jeho asistenta Assada (Fares Fares) se snaží najít skutečné viníky a také dívku, která před lety na lince tísňového volání nechala zoufalý vzkaz. Na její stopu se však vydávají i bývalí studenti, nyní zástupci nejvyšší vrstvy uhlazené dánské společnosti. Najde ji policie dříve, než jí bude znemožněno svědčit?
Režisér Mikkel Nørgaard má za sebou spoustu úspěšných projektů, ale také smůlu. Nejspíš jakýkoli severský film nyní bude srovnáván se sérií Milénium (režie Daniel Alfredson a Niels Arden Oplev). Já to dělat nebudu, protože to je stejné, jako by někdo VŠECHNY české filmy srovnával s Koljou. Čím si tedy Zabijáci vysloužili plusové body? Určitě je to díky syrovému zpracování, které zachovává pravidla žánru. Chladné prostředí, chladní lidé, zvraty v příběhu a styl vyprávění jsou věci, které ze Zabijáků dělají dobrou podívanou.
Divák od začátku ví, kdo je vrah, ale nic to neubírá na napětí. Právě naopak je zajímavé vidět, jak policie překonává byrokratické překážky a bojuje s mocí elitních osobností, které mají takřka neomezené možnosti, jak chránit sebe a své zájmy, včetně ne právě obvyklých koníčků. Je to skutečně tak, že ruka ruku myje a jsou i mezi námi nepostižitelní lidé, kterým projde všechno na úkor ostatních? Lze si za peníze koupit skutečnou loajalitu ne-li přátelství? V úvodu jsem napsal, že film není nejlepší detektivka, ale to je trochu příkré. Snažím se však vážit slova. Existuje spousta vynikajících filmových detektivek i těch seriálových. Samozřejmě tu máme Sedm, které nastavilo laťku sakra vysoko. Ale i přestože tu jsou lepší kousky, tenhle nepatří mezi odpad ani omylem.
Nikolaj Lie Kaas, představitel Carla Mørcka, je dostatečně charismatický, aby příběh utáhl s „cageovským“ výrazem bez emocí. K jeho postavě to patří a je jejím dokonalým ztvárněním. U nás jsme ho mohli zaznamenat jako zabijáka v úspěšném filmovém zpracování jiné knihy, Andělé a démoni. A letos ho ještě potkáme v podobě Ivana Sukova ve snímku Dítě číslo 44. Téměř dvaačtyřicetiletý rodák z Dánska je jakoby předurčen pro role drsných mužů, kteří nemají o realitě temné stránky světa iluze. Jeho filmový kolega Fares Fares (Assad) se s Kaasem sešel nejen u předchozí spolupráce na snímku Žena v kleci, ale také on se objeví v pátrání po vrahovi dětí Dítě číslo 44 coby Alexei Andreyev. My ho ovšem můžeme znát z dalších filmů, například 30 minut po půlnoci nebo Nepřítel pod ochranou. Libanonce výrazných rysů si zapamatujeme poměrně snadno. I jemu poněkud flegmatického Assada věříme bez problémů a oba herci se stali velmi záhy snadno identifikovatelnou dvojicí, která má ještě mnohé před sebou.
Už příští rok se vrátí v třetí části série nazvané Vzkaz v láhvi a nejspíš budou přibývat další. I tento film by měl režírovat Mikkel Nørgaard. Zmínit musím ovšem také kameramana Erica Kresse, který vdechl záběrům tu správnou atmosféru. Narodil se také v Dánsku, ale jeho práci znají diváci i štáby po celém světě. Natočil mimo jiné i 96 hodin: Zúčtování nebo Muži, kteří nenávidí ženy. Takže na závěr jen doporučení – dejte si to. Není to ztracený čas, stejně jako knižní verze. Ačkoli všeho severského se zdá už občas nadmíru, tahle záležitost za to stojí. A pokud vás příběh dostane, můžete si ho vychutnat i v audioknižní podobě, kde příběh načetl Igor Bareš a také na výbornou. Zkrátka si pusťte Carla i Assada k tělu.