Prodloužená stopáž má přitom dvojí povahu – buď jde o lehce prodloužené (většinou dialogové) scény, nebo scény úplně nové, které dodávají vyprávění větší soudržnost, popřípadě přivádějí na scénu postavy, jenž nebyly v kinoverzi k vidění. Hned v úvodním rozhovoru Gandalfa a Thorina U Skákavého poníka si všimnete, že je trochu delší a navíc doplněný o působivý flashback s otcem Thrainem, který dává Thorinově motivaci další vrstvu. Pro rozšířenou verzi obecně platí, že se dostalo většího prostoru upozaděným vedlejším postavám, které v kratší stopáži logicky neměly možnost hlubšího prokreslení.
Vydatného přídavku se dočkal kožoměněc Medděd, který není jen přerostlým podivínem, jenž zničehonic pomůže trpaslíkům, ale hrozivou a respektovatelnou bytostí, jehož nepředvídatelný charakter nedokáže odhadnout ani Gandalf. Celá pasáž je doplněna o dvě scény – první je oblíbená humorná pasáž z knihy, kdy Gandalf představuje nenávistnému Meddědovi po dvojicích trpaslíky. Druhá, před jejich odjezdem do Mirkwoodu, zase připravuje půdu pro třetí díl, v němž se má Medděd vrátit bojovat do Bitvy pěti armád.
Krátkou scénku přidalo i halucinogenní bloudění v lese, kde se trpaslíci snaží přelézt bažinu, samotný boj s pavouky však delší už není. Působivý dramatický oblouk a zároveň propojení s prologem se daří Jacksonovi vytvořit v pasáži v Dol Gulduru, kde Gandalf potká Thorinova otce Thraina, který v kinoverzi vůbec nebyl přítomen a ze záběrů kinoverze dokonce digitálně vymazán (setká se i se Sauronem). Nové záběry jsou sice trochu chaoticky sestříhány, ale i tak fanoušky jistě potěší výskyt nové postavy z Tolkienovského univerza.
Třetím zásadním rozšířením je také část v Jezerním městě, které najednou nevypadá jako nedůležitá zastávka v cestě hrdinů, ale zásadní zlom trilogie, kdy je na scénu uvedena podstatná postava Barda. Více záběrů se dočká samotné město při příjezdu trpaslíků (můžeme sledovat každodenní rutinu obyvatel), ale také zkažený starosta a jeho sluha Alfrid, kteří přidávají ještě více politického pletichaření.
Navzdory tomu všemu vizuálně podmanivá naháněčka s drakem žádný přídavek neobsahuje a film končí stejným násilně přilepeným cliffhangerem. Snad se až s prodlouženou verzí Bitvy pěti armád ukáže, že druhý a třetí díl Hobita jsou vlastně jeden dlouhý, šestihodinový film. (BM)
BLU-RAY:
Hobit: Šmakova dračí poušť na blu-rayi potěší sběratele rozhodně víc, než tomu bylo u Neočekávané cesty. Vedle několika vydání kinoverze, jimž jsme se věnovali v jiné recenzi, je prodloužený sestřih k dostání na trhu v několika edicích. Pro ty, kteří se objedou bez 3D, je určena standardní trojdiskovka s filmem ve 2D a bonusovým materiálem. Kdo preferuje disků pět (3D je rozprostřeno na dva), má na výběr mezi klasickým amaray balením, uloženým v šubrovém návleku, a dvěma s něčím navíc. Na rozdíl od prodloužených dílů Pána prstenů to ale není bonusový disk, nýbrž "pamětihodnost" - buď v podobě sošky s výjevem z ikonické scény na sudech, nebo o poznání zdařilejší s klíčem Ereboru. Ani tentokrát jsme se ale nedočkali toho, aby bylo balení rozkládací a evokovalo knihu, jako tomu bylo u trilogie Pán prstenů a jako tomu je u DVD vydání obou částí Hobita v delších sestřizích. (MS)
OBRAZ A ZVUK:
Rozepisovat se více o obrazu a zvuku druhého Hobita nemá příliš smysl, jelikož jsme se mu již podrobně věnovali v rámci blu-ray recenze kinoverze v dubnu. Ta vynikala zdařilým audiovizuálním přepisem, pokud bychom však měli srovnat 2D a 3D verzi, vybrali bychom si raději tu druhou, protože se jí díky většímu datovému toku (3D je na dvou discích, zatímco 2D na jednom) dařilo lépe vykreslovat prostředí a samotné postavy v něm. Prodloužená verze, která na trh přichází o více než půl roku později, se až na přidaných 25 minut nových scén z hlediska obrazové a zvukové kvality nijak neliší.
Nyní již 186-minutový film je sice z hlediska použití barev mnohem temnější než Neočekávaná cesta, ale to neznamená, že by se stal v rámci domácího kina nepřehledný. Po prosluněném úvodu s Meddědem, který navíc přidá zábavnou venkovní scénu s trpaslíky, jsou největší přídavky vidět právě v lese Mirkwood a na Gandalfově výpravě v Dol Gulduru. Obě prostředí se přitom odehrávají v šeru a temnotě (první prostředí s modrým filtrem, druhé prostředí se zeleným filtrem), blu-ray prezentaci ve 2D a překvapivě i ve 3D se daří umně vykreslovat i ty nejmenší detaily, vytvářet působivé kontrasty v tmavých částech obrazu a i tak působit dokonale přehledným dojmem. 3D je samozřejmě klasicky ještě trošičku ztmavené, ale zato přidává některým scénám působivou hloubku pole (většinou trikové scény).
Kdyby vlastně letos nevyšla Gravitace, mohli bychom Šmakovu dračí poušť označit jako nejzdařilejší 3D roku, protože působí úchvatně jako atrakce (scéna se sudy, prvky vystupující ven z obrazovky – včely, zbraně, mince) i jako vtažení do obrazu. Cesta lesem je najednou dlouhá, hory daleko a naháněčka s drakem ohromná ve své práci s mizanscénou a perspektivou (obří Šmak vs. malý Bilbo). Do toho si připočtěte úchvatné velké celky Nového Zélandu nebo trikového Jezerního města a máte zde ve změti narychlo spíchnutých post-konverzí jeden z nejlépe vypadajících blockbusterů letoška. Citlivějšímu zraku samozřejmě neujde občas slabší stínokresba nebo lehce rozmazaný obraz při rychlejších akčních scénách, nejde však o nic závažného.
Stejně jako v kinoverzi, i v prodloužené verzi uhrane vtahující zvuková stopa DTS-HD Master Audio, která je ukázkovým materiálem pro domácí kino. Vyniknou v ní všechny jemné detaily, stejně jako mohutné řinčení seker, mečů, svištění šípů a náročnější akční scény, které doprovází perfektní zvukový mix a hudba Howarda Shorea. Nejlepší momenty? Lepkavá scéna s pavouky a hra na schovávanou se Šmakem jsou přímo ukázkovými případy imerzivní práce se zvukovou stopou. (BM)
BONUSY:
Zhlédnutí a poslechnutí všech bonusových materiálů prodloužené verze Hobita: Šmakovy dračí poušti zabere více než třináct hodin. Zdálo by se, že (s výjimkou absence titulků u audiokomentáře) není co kritizovat, ale stejně jako u Neočekávané cesty lze namítnout, že chybí větší rozmanitost materiálů. Žádné porovnání scény z filmu s obrázkovým scénářem, žádná volba z více úhlů kamery či změny zvukové anebo hudební stopy, ani jeden náčrtek k prohlédnutí (pokud nepočítáme ty objevující se na krátkou dobu v menu bonusových disků). Pokračuje se v trendu, který byl nastolen předchozí částí: jeden audiokomentář a dva disky plné dokumentů, kdy ten první se převážně věnuje samotnému vzniku filmu, druhý postavám - a v návaznosti na to i před-produkci a post-produkci. Potěšující je, že všechny dokumenty jsou výrazně lépe otitulkovány než minule, i když se stále dá narazit na některá menší pochopení, a že mnohem více než dříve nahlédneme na dokončovací práci.
Stejně jako u ohromného množství materiálů u prodloužených edic Pána prstenů a prvního Hobita je ale třeba upozornit na to, že stále jde o dokumenty, které mají propagační funkci. V porovnání s těmi z kinoverzí propagační ráz není až tak zjevný, ale proto, že se velmi důmyslně zapojují různé rétorické rejstříky, zejména auteurský a natáčení jako těžké dřiny a zároveň zábavy. Je ovšem s podivem, že prstenová trilogie měla jeden sdílený zastřešující rejstřík pro všechny bonusy ("fanouškovská věrnost předloze"), ovšem hobití dobrodružství se v tomto ohledu liší. Zatímco Neočekávaná cesta zdůrazňovala podobnost se Společenstvem prstenu, Šmakova dračí poušť staví na odlišnosti (nejenom) vůči předchozím tolkienovským adaptacím. Co na tom, že připsaná romance mezi trpaslíkem a elfkou evokuje tu mezi člověkem a elfkou (Aragornem a Eowyn); co na tom, že se objevují postavy z "původní" trilogie (Legolas); co na tom, že se svou strukturou Šmakova dračí poušť velmi podobá Dvěma věžím.
V bonusech jde o představení filmu jako výlučného. Na jednu stranu to umožňuje na vhodných místech použít rétorický rejstřík fanouškovského přepisování, který byl přitomen již u filmů o filmu Neočekávané cesty. Na druhou je více než deset hodin dokumentů sjednoceno důrazem na diferenciaci produktu. A celý ten kolos pohání kupředu problematika tvorby druhého dílu trilogie. Argumentace se ale posunula. Od "jsme fanoušci, jimž jde o věrnost předlohám" (Pán prstenů) přes "jsme fanoušky, kteří mají možnost udělat, co Tolkien nestihl, tj. spojit řadu (přídavných) textů do jednoho textů" (Hobit: Neočekává cesta) až k "jsme fanoušci, kteří mají možnost přepisování k obrazu svému" (Hobit: Šmakova dračí poušť).Změna strategie vedla k již zmíněnému posílení rétorického rejstříku auteura a natáčení jako těžké dřiny a zároveň zábavy. Peter Jackson je ukázán jako člověk, který kontroluje úplně každý detail (včetně pohybu mincí) a který během svého dne stihne dohlížet na několik věcí (režíruje, dohlíží na tvorbu triků, připomínkuje nahrávání hudby ad.). Nejde ale o "Petera Jacksona, režiséra Pána prstenů", ale "Petera Jacksona, režiséra splatterů", protože je názorně ukázáno, jak se projevuje jeho partyzánská a podvratná poetika z raného období v jeho studiovém a vysokorozpočtovém počinu.
Málokoho překvapí, že je rozpoznatelná ve vtipech (zejména ve scéně se sudy) a postavách (zejména v Jezerním městě), které v knize ani dodatcích nejsou a byly připsány. V tomto ohledu je Jackson představován jako zábavný chlapík, který nejenom že je rád subverzivní ve svých dílech, ale podvratným způsobem se baví i na place. Rád zasypává herce rybami, rád si je fotí v pavoučích sítích apod. Podobných zábavných historek z natáčení si divák užije na prvním bonusovém disku, na kterém je třináct dokumentů (plus krátký úvod), ve kterém je zmapován vznik stěžejních scén. Třetí/pátý bonusový disk, nazvaný Cesta k Ereboru, sestává ze čtyř sekcí, v nichž se nachází další tématické dokumenty (o Šmakovi, o lidech a stvořeních Středozemě, o místech a o hudbě). Zajímavé na nich je, že - po vzoru bonusů u Pána prstenů - je řeč o inspiračních zdrojích Tolkiena při tvorbě postav, stvoření a prostředí, jenže u toho se nekončí a demonstruje se, jak se filmaři vydali vlastní cestou. Nechtěli, aby Šmak vypadal jako draci, které známe odjinud. Domýšleli, jak se to asi má s Kožoměncem. Nejpozoruhodnější je ale hodinový dokumentární blok věnovaný hudbě Howarda Shorea, ve kterém kromě představení nových kompozicí je naznačeno, co bude ústřední pro bonusy Bitvy pěti armád: spojení hobití a prstenovské trilogie. Nezapomeňte si zase za rok zakoupit prodlouženou verzi s řadou dokumentů, láká se na konci více než deseti hodin filmů o filmů. A pak že nejde o promo materiály. (MS)
ZÁVĚR:
Je ke konci vůbec co dodat? Prodloužená verze druhého Hobita je jednak povedenějším filmem, protože 25 minut navíc přidává několik nových scén, dodává tak vyprávění větší plynulost a navíc nabízí několik rozšířených momentů pro fanoušky knih i tolkienovského světa. Ohledně obrazové a zvukové stránky nemůže být řeč, nabízí totiž perfektně ošetřený hollywoodský blockbuster pro potřeby domácího kina, který navíc překvapí povedeným 3D. Vyčerpávajcí třináctihodinová bonusová nabídka vám nakonec o filmu řekne naprosto vše a z hlediska letošních modrých releasů nemá (stejně jako ostatní prodloužené sestřihy ze Středozemě) konkurenci. Doporučujeme, velmi doporučujeme.
