Na první pohled ryze známá prostředí Prahy, okolí jejího protínajícího toku a větších nábřeží jsou pozadím pro spletitý příběh vycházející původně z izraelského formátu When Shall We Kiss. To je ovšem pouze pro zajímavost, protože jeho transpozice do českého prostředí scenáristkami Ivou Klestilovou a Terezou Dusovou se zdařila velmi úspěšně.

Konzistentní styl vyprávění ukazuje traumata a problémy, se kterými se každý z nás pravděpodobně někdy setká, ať už přímo, nebo přes lidi v našem okolí. Nejvíce těchto motivů se týká ústřední dvojice - hlavní hrdinka Šárka (Anna Geislerová) má matku alkoholičku, otce nikdy nepoznala a k tomu ji ještě čeká složitý vztah s Jakubem (Jiří Havelka), ten na druhou stranu musí čelit sebevraždě sestry. Ovšem nejvíce do jejich známosti zasáhne Jakubova bývalá přítelkyně Markéta (Lenka Krobotová), která využije Jakubova truchlení a pokusí se ho svést, i přes přítomnost Šárky.

Potom tu máme již dobře situovaný manželský pár s dvěma dospívajícími dětmi. Milan (Hynek Čermák), majitel autosalonu, je chorobný sukničkář, což jeho deprimovanou ženu Zuzanu (Jitka Čvančarová) dožene až k úvahám nad rozvodem, alespoň se může ze svých strastí vypovídat své nové lesbické promiskuitní masérce Lindě (Jana Kolesárová). Neméně důležitou roli tu hraje Zuzanina kamarádka Ema (Anna Polívková), která svou nespokojenost se vzhledem utápí v internetových seznamkách, přitom její obětavý kolega Karel (Radek Holub) čeká hned za dveřmi.

Nadmíru důležitá vyváženost nadsázky u jednotlivých milostných trojúhelníků je klíčovým úspěchem tohoto formátu. Například postava Emy není jen další stereotypní ošklivkou Katkou, či Šárčina matka – afektovaná herečka Carmen (Jana Švandová) – nemá prvoplánové poselství, nýbrž i svůj pozdější smysl. Všechny dějové linky mezi sebou krásně rezonují, jedna začíná coby romantický sen a těsně před závěrem atakuje styl grotesky. Naproti ní, možná spíše přímo vedle ní stojí dramatická krize v manželství s netradičním průběhem. Korunují to nicméně pěkně peprné hlášky, což už použití slova „hláška“ v souvislosti se seriálem je na naše poměry nevídané, například ve stylu jedné z těch relativně slušnějších: „Tomuhle ty říkáš erekce?“. 

V základě toho stojí znamenité výkony většiny představitelů. Za pozdvihnutí stojí především Jitka Čvančarová se svojí nejštědřeji napsanou postavou, jenž dokáže říci pohledem leckdy více než replikou, nemluvě o odvážnosti erotických scének. I její manžel, Hynek Čermák, ukazuje své nadstandartní kvality, obzvláště na naše poměry, v realistické přeměně ze sukničkáře. Na první koleji ovšem stojí Anna Geislerová a Jiří Havelka, jí se již tradičně nedá moc co vytknout a její osobitý protějšek mile překvapuje. Jedinou trošku iritující postavou zůstává Karel, Emin ctitel. Není to dáno tím, že by Radek Holub zvolil špatné podání, ale prostě příliš ploše napsaný hrdina má prostor hlavně na pitvoření a parodii.

Až na jednu výjimku (respektive dvě) nejsou charaktery jasně stylizované do záporných, či kladných poloh. Repliky, které pak používají, nepůsobí vykonstruovaně, ani uměle a děj díky tomu přirozeně plyne dopředu. Jakmile jednotlivé příběhy směřují k finále, ukazuje se nevyhnutelný rozkol s původní izraelskou kostrou, která byla více melodramatická. České, až sarkastické, pojetí totiž nepasuje k danému konci přesně na míru. S čímž se nese lehká předvídatelnost a vlastně i příliš standardní završení, které by tolik nevadilo při sourodosti celé látky.

Naštěstí většinu toho schovávají kouzelné exteriéry, interiéry a podmanivý vizuál. Před filmovou kamerou se herci procházejí kolem Vltavy, chodí si zaběhat na Vyšehrad, autem křižují malebné pražské uličky, vínko si dopřejí na náplavce a kafíčko také jen s přepychovým výhledem. Do jisté míry s opulentními lokacemi Jan Hřebejk opravdu nešetřil, ukazuje Prahu jako nádherné historické velkoměsto se středobodem široké řeky a přitom nevynechá ani modernismus. Mnohé diváky si tím určitě získá, protože záběry podplutí nejednoho známého mostu mají svůj nepopiratelný půvab. Nejenom kamera dosahuje kvalit tvorby pro kina, veškeré technické aspekty jsou k nerozeznání od filmového materiálu.

V celé té záplavě "Doktorů z ordinací v růžových ulicích" působí Až po uši jako drahokam v české seriálové produkci. Objektivně nejde o žádnou revoluci v televizi, ale „jen“ o kvalitní filmové řemeslo, pečlivost tvůrců a nutnou dávku inteligence. Hřebejk tedy opět dokazuje, že s kvalitním scénářem dokáže divy. Po posledním nepříliš chváleném Zakázaném uvolnění nebo fádních Líbánkách nabral vítr do plachet a možná přinesl i jeden z novějších zahraničních trendů k nám, a to, že velcí herci a režiséři začínají směřovat svůj talent také na televizní tvorbu. A to je jedině dobře.

Oficiální trailer seriálu Až po uši