Festivalové filmy to mívají těžké, v drtivé většině ví o jejich existenci jen návštěvníci těchto akcí, kteří je navíc nemusí ani vidět. Takže jde vlastně o takovou zábavu pro "vyvolené". Prakticky každoročně se ale stane, že nějaký z těchto artovějších počinů vzbudí velkou pozornost a najednou se o něj zajímá relativně široké divácké spektrum. Letos se to přihodilo psychologickému dramatu Mami! mladého kanadského režiséra Xaviera Dolana, které získalo cenu poroty v Cannes.

To vypráví celkem jednoduchý příběh matky Diane, jejíž syn žije s diagnózou ADHD (hyperaktivita s poruchou osobnosti) a potřeboval by ústavní péči. Jenže po dalším excesu žena něco podobného odmítne a rozhodne se, že si mladíka vezme k sobě a navzdory společnosti ho dokáže zvládnout a donutí se učit. V tom by jí měla pomoci nová sousedka Kyla, učitelka střední školy, která ale má momentálně nějaký blok a nemůže pracovat.

Předem recenze je nutné upozornit, že s mladým kanadským režisérem a scenáristou nemám předchozí zkušenosti, takže ode mě nečekejte (podobně jako od některých kolegů) zasazování tohoto díla do kontextu jeho tvorby a porovnávání s dalšími počiny, tudíž se nedozvíte ani to, zda je to více "mainstream" nebo určitým způsobem "krotší". Nezpochybnitelným faktem ale je, že v tomto filmu poprvé tvůrce stojí jen za kamerou a soustředí se plně na režii. 

První, co každého upoutá, je zvolený obrazový formát. Dolan se rozhodl snímek natáčet v jen zřídka používaném formátu 1:1 (čtverec uprostřed plátna, něco podobného jako je obal CD), což je neotřelé, zajímavé a hlavně to umožňuje dostat se postavám víc na dřeň. V tak malém obrazu je totiž vidět absolutní minimum a pro autora to znamená scénu zhustit tak, aby v ní zůstalo jen to podstatné. A až na malé výjimky to perfektně funguje a divák je velmi brzy vtažen do centra dění a mnohdy fascinovaně hledí na plátno. To je mimochodem v plné šíři využito jen dvakrát na krátkou dobu a symbolizuje to lehkou změnu v duševním rozpoložení ústředních charakterů.

Zajímavou atmosféru dotváří brilantně využité letité a osvědčené populární hity (Oasis, Dido, Eiffel 65), které většinou zazní celé a mají v kontextu snímku svůj pevně daný význam a jen pomáhají zajímavě rozehranému příběhu, který velmi dobře graduje do vzájemné bezmocnosti postav, jimž zkrátka není pomoci. A ačkoli to celé není primárně depresivní, dobře vám po skončení zrovna nebude.

I když to zpočátku nevypadá, všichni tři si postupně získají vaše sympatie i přesto, jak některé situace řeší a jak se chovají. Každá postava je výborně napsaná (za nejlepší ovšem suverénně považuji stydlivou sousedku Kylu, která je dle mého zcela záměrně zahalena určitou aurou tajemna a má ohromný potenciál na vlastní film) a vývoj jejich vztahů, které mají k normálnosti hodně daleko i proto, že dialogy jsou dost explictní a vulgární, na tom není o moc hůře. Potěší navíc to, že tvůrci stačí jediný zdánlivě nenápadný moment, aby nám o každé z nich prozradil, že není jednorozměrná a nelze ji jednoznačně odsoudit. 

V tom mu pomáhají i zvolení představitelé, kteří u nás nepatří ke známým tvářím, tudíž zajistí částečnou autenticitu, ale hlavně ze sebe ždímají úplné maximum a jdou až na samou hranici snesitelnosti. Každý z nich má svůj vlastní moment, v němž naprosto strhne a uhrane, nikdy ale úplně nezastíní své kolegy, což se v podobných záležitostech často stává. Nemá smysl někoho z nich vyzdvihovat, protože všichni jsou perfektní a dávají znát, že tvůrce přesně věděl, co od nich chce. 

Mami! je film silných scén a chvil (scénu v karaoke baru považuji bezmála za geniální), které z hlavy jen tak nedostanete, ačkoli je míra vulgarismů opravdu extrémní a vztah matka-syn více než nestandardní. Po skončení zkrátka hodně dlouho rezonuje, čemuž napomáhá i otevřený a nejasný konec, který na někoho může působit jako rána na solar.

Je nejspíš pravda, že formálních hrátek, různých rozostřených záběrů a symboliky je někdy až moc a stopáž měla zůstat na dvou hodinách, protože některé vypjaté momenty už jsou až přeexponované a těžce stravitelné, to ale nic nemění na tom, že výsledek je brilantní ukázkou "alternativní" filmařiny a určité tvůrčí odvahy, která je vždy potřeba. Snímek by se navíc mohl svou tematikou a nepřílišnou artovostí částečně zavděčit i těm, kteří náročnějším filmům jinak neholdují. Za pokus to rozhodně stojí.

Český trailer filmu Mami! / Mommy