Svou první kapelu založil už ve čtrnácti a od té doby vystřídal skupin celou řadu, což nakonec vyústilo v jednu definitivní - The Back Seeds, v níž hraje dodnes. V roce 2009 vznikl k pětadvacetiletému výročí kapely dokument Do You Love Me, Like I Love You o čtrnácti částech, v němž směsice známých i obyčejných osobností hovoří v jednotlivých čtyřicetiminutových dílech o tom, co pro ně Caveovy skladby znamenají. Sérii natočila dvojice Jane Pollard a Iain Forsyth, kteří spolu s Nickem Cavem spolupracovali i na některých jeho videoklipech. Po pěti letech přišla dvojice s dalším nápadem. Místo středometrážního seriálu se rozhodla vytvořit celovečerní film, který měl být tak trochu sondou do Caveovy komplikované duše. A tak vznikl dokument Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, který vlastně není tak docela dokument. Film se pohybuje na hranici hraného snímku s dokumentárními prvky a záznamy z koncertů, což dohromady tvoří těžko uchopitelný obraz toho, jaký Cave skutečně je. Nebo není.
Snímek začíná jako obyčejný film. Zazvoní budík. Nick na něj chvíli civí, pak ho zaklapne a vstane z postele. Nastává jeho 20 000. den na Zemi. Snímek ovšem nezaznamenává každý jeho krok, jeho denní rutinu, naopak zachycuje jakýsi prostřih zpěvákovým životem, ačkoliv je rádoby zasazen do jediného dne. Nasedá do auta a vypráví o tom, proč si zamiloval anglický Brighton, v němž se nakonec usadil. Stěrače stírají dešťové kapky z předního skla a najednou je s Nickem v autě jeho dlouholetý společník z kapely Mick Harvey. Rozmlouvají spolu o tom, proč se Harvey nakonec rozhodl kapelu opustit. Najednou přijde střih a Cave sedí v křesle naproti psychologovi (jímž je ve skutečnosti moderní filosof Alain de Botton) a povídá o své první dětské lásce Julii. Za další moment už koukáte Nickovi přes rameno, jak zpívá Higgs Boston Blues. Písni přitom není věnován jen další krátký okamžik, naopak si ji vychutnáte v celé její délce.
Celý film zároveň provází Nickovy průpovídky, myšlenky a názory na život, přičemž jednotlivé scény jsou spojeny jako volné asociace. Za vypíchnutí stojí naprosto famózní kamera, která se soustředí na detaily a nabízí divákovi ještě trochu pokřivenější pohled do Caveova vědomí. Sedmadevadesátiminutovou bizarní a napůl filozofickou podívanou doprovází doslova magická hudba z jeho nejnovějšího alba Push The Sky Away, která proplouvá mezi jednotlivými replikami, ale vychutnáte si ji i přímo z podia při koncertu či nahrávacího studia.
Nick Cave: 20 000 dní na Zemi je snímkem, který nesrší informacemi, nepídí se po detailech ze života. Nastíní jen několik obrysů a působí spíš jako brainstorming než jako cosi celistvého. Snůšku nesourodých scén, z nichž některé vypadají až příliš hraně, zatímco jiné naopak berou dech svou bezprostředností, drží pohromadě Caveovo obrovské charisma. Osobnost člověka, který si prošel spoustou věcí a doufá, že konec jeho dobrodružství je zatím v nedohlednu. Mohl by jen předčítat jídelní lístek a stejně by se vám tajil dech. Film o inspirujícím člověku, který nutí k zamyšlení a který stojí i za víc než jen jedinou návštěvu kina.
