JEN MOC FAJNOVEJ KABÁT
Vizuální pecka a dechberoucně zpracovaný komiks, možná lépe řečeno doslovně převedený na plátno, jenž vyprávěl několik stejně dobrých a poutavých příběhů naráz, to bylo přesně první Sin City. Hříšné město po devíti letech zůstalo, bohužel většina ostatního ne. Druhé pokračování je netradičně sequelem i prequelem zároveň, záleží, jaký příběh se zrovna vypráví, ale kvalitně se těm původním vyrovná jen jeden. Jemu bezkonkurečně kraluje neuvěřitelně sexy Eva Green, nestydatě pak krade všechny sympatie pro sebe bez ohledu na to, jestli je její postava kladná, nebo záporná, s čímž nemá ani bouchač Marv moc šancí co dělat.
Ještě menší změnou než herecká parta prošlo výtvarné pojetí, no vlastně žádnou. Odstíny černé, bílé, rudé, s občasnými záblesky jiných barev (zrzavé vlasy či zelené oči) pořád lahodí oku, jenže na pozadí onoho nepříliš zajímavého děje začnou komiksové obrázky s bublinami nudit, ani koketování filmu se stylem noir příliš nepřidá.
Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil jednoduše přišlo příliš pozdě a určitě mohlo více čerpat z původních prací Franka Millera místo nově napsaných příběhů. Pro fanoušky jedničky bylo čekání příliš dlouhé, nemluvě o strachu z příchodu dalšího Spirita, což potvrzují i výdělky ze zámoří. Raději tedy dali přednost pokračování 300: Vzestup říše nebo Strážcům - Watchmen, není se čemu divit. Robert Rodriguez měl buď zkusit něco nového, posunout tenhle specifický styl ještě dál, nebo se více zaměřit na postavy a samotný děj, avšak nejlépe by udělal, kdyby již kultovní Město hříchu nechal spát, i když z pozice velkého fanouška jedničky se mi to píše těžko.Roman Kotvald: 5/10
(BA)SIN CITY: ZPÁTKY K ZÁKLADŮM
V (proti)recenzi jsem se věnoval tomu, čím je pokračování Sin City při nejmenším zajímavým počinem z hlediska aplikování postupů příznačných pro jedno médium (komiks) na druhé (film). A to s ohledem na výlučnost danou kombinováním různých historických tradic a konvencí výstavby a vyprávění uměleckého díla. Ženská, pro kterou bych vraždil ale za to stojí i v kontextu filmografie Roberta Rodrigueze. Přiznejme si, že na rozdíl od Quentina Tarantina nikdy nebyl skutečně dobrým vypravěčem, protože na to jsou jeho filmy převážně nesystematickou změtí eklektických nápadů. Některé jeho snímky ale stojí za to obhajovat, protože jsou svým experimentátorstvím a podvratností pozoruhodnými estetickými objekty.
Druhá adaptace komiksového světa Franka Millera mezi takové patří. Je vzdálena noirové poetice a svou zálibou v excesu, mírou exploatačních prvků, brakově přímočarými příběhy s šestákovými zvraty má mnohem blíž k pulpu. Nedochází však k nepochopení, na čem stojí určitý typ pokleslé produkce, jako se to stalo s Machete (kde se vršily atrakce, přestože exploatace stavěly spíše na prolukách mezi nimi) a Machete zabíjí (kde se postmoderně míchalo všechno, přestože exploatace parazitovaly na populárním produkčním žánrovém cyklu). Poučený divák je naopak konfrontován s promyšlenou subverzí, jelikož v drsných příbězích s detektivy ze staré školy, soukromými očky s kodexem cti a zabijáckými hromotluky najednou dominují ženy. Stále se jedná o zjednodušené typy s dlouholetou kinematografickou tradicí (žena vamp, femme fatale, padlý anděl na cestě pomsty), ale ty ve skutečnosti hrají prim, protože se mstí, omotávají si muže kolem nejmenovaných částí těl a vládnou Sin City. Pro muže jde o planetu teror.
Marek Slovák: 8-9/10
KDYŽ DĚLÁTE DVAKRÁT TOTÉŽ, NENÍ TO TOTÉŽ
Robert Rodriguez trpí syndromem Machete – tedy únavným natahováním něčeho, co kdysi fungovalo, na nesnesitelnou úroveň. Od parodického Mexikánce s mačetou (původně kraťas), jehož další pokračování nabírala nejen na absurditě, ale také na ledabylejším navazování na své předobrazy, se tentokrát přesouvá k sequelu svého tehdy přelomového Sin City, které by se dalo popsat jako nejvěrnější komiksová adaptace všech dob. Zatímco však v jedničce ještě stylizace, způsob „okénkového“ vyprávění a do surreality vyhnané příběhy postav fungovaly, ve dvojce už zůstaly jen povědomé struktury a figurky, které otrocky plní svou funkci a nic víc.
Smyslné křivky Evy Green se tedy stávají jen naplněnou šablonou femme fatale, která nemá žádný vnitřní rozvoj nebo charakter, jen únavně předepsanou roli. Což se dá ostatně říct i o všech dalších postavách, které nejdou dále než za hranici jednoho charakterového rysu, stejně jako o povídkách, jež se velmi jasně a zřetelně drží mantinelů (neo)noiru a revenge movie a nikterak z nich nevybočují. Druhému Sin City je jakékoliv rozvedení do hloubky cizí, spíše se neobjevně drží předem nastavených norem a co do kompaktnosti je v něm ještě větší chaos než v chronologii událostí obou dílů dohromady. Zkrátka ubíjející konstrukt, který mi v mnohém připomněl spíše Spirita nebo druhé 300 než vybroušenost jedničky. Martin Bubrín: 5/10
Pozn.: Naši hlavní recenzi filmu Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil najdete zde.
