Letní filmové škole v Uherském Hradišti jsme věnovali několik článků, ale vzhledem ke 40. výročí a důležitosti akce na české festivalové scéně si Filmovka takové pokrytí zaslouží. Po zhodnocení proběhlého ročníku a shrnutí výrazných počinů ze sekce zaměřené na španělskou kinematografii přinášíme vypíchnutí toho zajímavého, co britský filmař Peter Greenaway řekl na své přednášce a na tiskovce. V obou případech povídání zasvětil konci kinematografie, resp. smrti filmu. Navzdory tématu se ale nejednalo o skeptický pohled, protože hodinu a půl dlouhá přednáška pro akreditované účastníky byla nazvána New Possibilities (Nové příležitosti/možnosti).

Kdo rozumí anglicky a má devadesát minut času, může si celou řeč poslechnout níže (potažmo zhlédnout). Od letošního ročníku jsou totiž všechny tzv. Master Class zaznamenávány a zpřístupňovány na Youtube kanálu Asociace českých filmových klubů, která Letní filmovou školu (spolu)pořádá. Najdete tam nejenom Greenawaye, jenž se i kvůli nedorazivším - Gondry, Tavernier, Solondz - stal hlavním hostem, ale i další (Miroslav Krobot, Zuzana Piussi). 

Greenawaye, předpokládám, není nutné představovat, když je jeho filmografie z velké části dostupná na DVD díky Levným knihám a filmař sám v minulosti dvakrát navštívil Českou republiku. (Jednou Filmovka, jednou Přehlídka animovaného filmu Olomouc.) Nedávno navíc vyšla kniha, ve které je rozebírán jeho nejznámější počin, kultovní černohumorná revenge romance Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Autor publikace Zdeněk Hudec velmi důkladně odkrývá citace různých uměleckých děl napříč obdobími, čímž poukazuje na Greenawayův nemalý rozhled v oblasti malířství, divadla, literatury atd.

Ačkoliv Greenaway na téma smrti kinematografie hovořil již několikrát, pokaždé se povídání lišilo, protože bylo vždy aktualizované o nové poznatky a názorné ukázky, "jak z toho ven". Podle na Filmovce výroční cenou AČFK "obdarovaného" tvůrce máme dnes novou Svatou trojici, jíž je mobilní telefon, počítač a kamera, což je technologie, která umožňuje, že filmařem může být každý, pokud chce. (Na tiskovce pak dodal, že dle průzkumu průměrný člověk vyfotí třicet snímků za den, tj. tisíce fotek za život, ale na světě je pouze cca. padesát dobrých fotografií.) Kina s sebou přitom přinesla určitou změnu, protože nemají ideální místo, jako tomu bylo v divadle, a sledování je na rozdíl od galerií a živých představení potmě, přestože člověk není noční zvíře. Došlo i k proměně sledování, protože diváctví již není pasivní, nýbrž aktivní, a to ve smyslu tvůrčího procesu, kdy díky programům je možné přestříhávat díla.

Film ale nedominuje naší představivosti, o čemž svědčí jak pokles návštěvnosti, tak zjištění, že pouze 5% americké populace zhlédne snímek v kině. Kinematografie je (nejenom) proto mrtvá, argumentuje Greenaway - a zmiňuje přitom Jeana-Luca Godarda, který totéž zmiňuje od poloviny 80. let minulého století, a Quentina Tarantina, který totéž tvrdil letos na festivalu v Cannes.

Příčinou, proč tomu tak je, může být neměnnost snímků. Casablanca či Spider-Man jsou stále stejné počiny, přičemž je jedno, kolikrát je člověk zhlédne. Navíc, aby byla apokalyptická vize úplná, 95% filmů jsou pouhými ilustracemi textu - adaptací, režií cizího scénáře. Greenaway přitom slovo "ilustrace" považuje za sprosté, protože film - potažmo kinematografie - je (audio)vizuální médium, nikoliv ilustrací. Sám si své scénáře proto píše - a dle hodnocení Belgičanů jsou velmi vyvinuté, podobající se spíše hudebním partiterům, jak prozradil na tiskovce.

Uvádí čtyři důvody, proč dle něj došlo ke smrti filmu: 1) filmový rám není přirozeným fenoménem, protože lidi takto nevnímají svět, ale je odkazem malířství, a proto je třeba se zbavit rámu jako něčeho derivativního; 2) film je až příliš závislý na literatuře, a tak by se měla odstřihnout pupeční šňůra mezi oběma uměními, protože film má být o obrazech, literatura o vyprávění; 3) herci představují další problém, resp. tyranii, ale potíž není v jejich existenci, ale o to, jakým způsobem jsou používáni (ztvárňují typy, jsou škatulkováni apod.); 4) kamera (ano, čtete dobře) je navíc, protože není aktem tvoření jako například animace, ale je znovu tvořením. K těmto čtyřem "tyraniím" Greenaway přidává pátou, a to narativitu, jíž myslí vyprávění příběhů. Dle něj mnozí nejsou schopni rekonstruovat příběhy svých oblíbených děl, a pokud ano, jsou maximálně jednu až dvě věty dlouhé. Diváci si ale pamatují kombinaci hudby a akce, konkrétní audiovizuální fenomén - jinými slovy, něco kinematografického.

Poslední večeře podle Greenawaye.

Jak z toho ven? Během hodiny a půl bylo k vidění několik názorných příkladů v podobě projektů, na kterých Greenaway pracoval, přičemž na jeden z nich - audiovizuální reinterpretaci Da Vinciho Poslední večeře - se můžete podívat v odkazu výše. Obraz samotný je významově bohatý (materiál na stole reprezentující solární systém, gesta lidí o nich vypovídající, kompozice ad.), ale až svícení přidává pocit trojrozměrnosti a ubíhajícího času. U jiných počinů se zase snažil o vytvoření dialogu mezi plátny (projekce ala Pompeje). Cíl byl ale vždy stejný: vytvořit "alternativní film", který bude vzdorovat smrti kinematografie (konce filmu) svou odlišností od toho, který převládá v tržním prostředí.

Ačkoliv se jednalo o inspirativní řeč a rozhodně zajímavý příspěvek do diskurzu o smrti kinematografie/konce filmu, dá se snadno napadnout. Celý koncept je založen na odpoutání se od ostatních umění (z malířství byl přebrán rám, z literatury vyprávění, z divadla zase herectví atd.), což je velmi esencialistický, dávno překonaný přístup.

Problematičtější než zpozdilost takového vnímání, kdy se otázkou esence média zabývali teoretici převážně v první polovině minulého století, je ale nabízené řešení. Na demonstrovaných ukázkách je až příliš patrná závislost na ostatních uměních, kdy se používají postupy a prvky napříč literaturou, divadlem, malířstvím a filmem. A i kdybychom připustili, že se jedná o jednu z možných variant, jak z diskutované krize ven, stále by se jednalo o něco vhodné pouze pro minoritní, nikoliv mainstreamovou produkci, která si uchovává výsadní postavení na trhu a která směřuje spíše k zužitkování odlišných mediálních platforem pro vyprávění jednoho komplexního příběhu.

Třeba ale Greenaway dokáže svými dalšími díly přesvědčit o opaku. Na kvůli odjezdu poměrně krátké tiskovce se obsáhle rozvykládal o svých dalších připravovaných projektech, jichž má hned několik. Jedním z nich je televizní série, která by pro něj měla být ideální, protože má tendence psát dlouhé (údajně kolem dvou set stran) scénáře. Neprozradil o ní ale nic víc než téma, jímž má být pohrávání si, co je fakt a co fikce - a že bychom se měli podívat na počátek 18. století, do období první a druhé světové války atd.

Přistoupil i na nabídku nejmenované telefonní společnosti, která ho požádala, aby pro ni natočil film. Vzdal se "velkého plátna", ale jak tvrdil, na tento kompromis rád přistoupil. A v neposlední řadě chystá operu. Překvapivá volba pro ty, kdo znají Greenawayovy názory na operu, kterou považuje po nástupu filmu za mrtvou, ale neupírá jí historický význam, protože byla prvním prostředím, kde se dělala politika. Rozhodl se tak ale proto, že po její realizaci může (o ní, o jejím vzniku - těžko říct, co z toho bude) natočit film, v případě kterého bude mít tvůrčí svobodu, a tak by se mělo jednat o nekonvenční počin. Nejzajímavěji ale znělo sci-fi (bez jakýchkoliv sexuálních scén), do kterého by rád obsadil Lady Gagu, kterou již údajně oslovil. Ať již vznikne vše, nebo jenom něco z toho, vypadá to, že bude mít Peter Greenaway o čem povídat, až potřetí přijede na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.