Málokterý film podléhal v poslední době takovému hypu jako právě
The Raid 2: Berandal. Nešlo však o tradiční vychvalování očekávaného hollywoodského blockbusteru, nýbrž "malého" snímku nedávno ještě neznámého režiséra
Garetha Evanse, který se světu ve velkém představil teprve v roce 2011 akčním bojovým snímkem
Zátah, jenž se právoplatně přes noc stal novou senzací žánru. Nešlo sice o autorský debut (Evans předtím natočil ještě ne moc dobře přijímané filmy
Footsteps a
Cesta bojovníka), ale i tak si režisér náhle vypěstoval pověst tvůrce, jehož další filmografie se vyplatí sledovat nejen fanouškům indonéské kinematografie.
Místo toho, aby přikývl na nabídku velkých hollywoodských studií (v nichž už se bohužel připravuje
americký remake), se Evans raději rozhodl realizovat mnohem rozmáchlejší pokračování, v němž by mohl své částečně guerillové a dravé režijní metody z předchozích filmů dopilovat k dokonalosti. Dvojka byla nejprve vyvíjena během natáčení prvního
Zátahu jako samostatný film s jinými postavami, po neskutečném úspěchu byl však přepracován do oficiálního sequelu s podtitulem
Berandal (což indonésky znamená něco jako "zločinec"). Po vzoru pravidel druhých dílů to mohlo zprvu vypadat, že si režisér ukousl příliš velké sousto – mnohokrát navýšený rozpočet, dvou a půl hodinová stopáž a náročné sedmiměsíční natáčení jsou věci, které mohou snadno vést k tvůrčímu vyhoření a přílišné přepjatosti celého výsledku. Naštěstí se tak ale nestalo.
"The Raid 2 je jeden z nejlepších akčních filmů všech dob," ozývalo se twitterovými účty prvních diváků, kteří snímek zhlédli letos v lednu ve světové premiéře festivalu Sundance. Nadšení bylo obrovské a částečně i oprávněné, Evansovi se totiž podařil docela nevídaný kousek, a to že posunul první
Zátah, který už tak trochu redefinoval hranice akčního žánru, na úplně novou úroveň. Rozhodně ho nebudeme nazývat slovem "nejlepší", protože každé kinematografické období a žánr má jiná specifika a kvality, ale rozhodně jde o pozoruhodný příspěvek k subžánru MA (martial arts) obecně – ten je většinou konfrontován s diváckým očekáváním jednoduchého příběhu (pokud budeme například ignorovat spirituální wuxia filmy z Číny) a nízké, neseriózní kvality, kterou v plném vynahrazují právě atrakce v podobě nekončících soubojů s precizní choreografií.
Jde samozřejmě o obecný předpoklad, který má sice jistou tradici v Asii (hongkongský akční film v čele s
Johnem Woo), v Americe a v Evropě však není podobným snímkům věnována pozornost mimo okruh žánrových nadšenců a jsou automaticky brány jako ty "podřadné". Zažitou strukturu se však pokouší prolomit
The Raid 2, který této kategorizaci uštědřuje bolestivý kopanec a odpoutává se směrem k mnohem ambicióznějšímu a komplexnějšímu vyprávění, které přesahuje rámec pouhé mlátičky. Tou stále byla jednička, videoherně pojatá bojovka bez hlubšího prokreslení postav, která na sebe prostřednictvím prostupování jednotlivými patry vršila levely, nové typy zbraní a soubojů – šlo jen o to vyčistit budovu od gangsterů, zajmout bosse a efektivně se o toho poprat.
Ve dvojce nic takového není. Ne že by tam samozřejmě nebyly jedny z nejlepších soubojů uplynulé dekády (o nich níže), ale nejsou zde jedinou podstatnou věcí.
Berandal totiž ustupuje pojetí filmu jako jedné dlouhé akční scény s několika dílčími přestávkami k mnohem komplexnějšímu vyprávění, u něhož nečekaně vyplouvá na povrch podobnost s rozmáchlými mafiánsko-rodinnými freskami typu
Kmotra. Evans tentokrát nevypráví ve skoro reálném čase, nýbrž znázorňuje několikaletou časovou osu, v níž je středem jeden z přeživších prvního dílu, hlavní postava policista Rama (
Iko Uwais).
Ten na sebe musí vzít další náročný úkol, a to proniknout v utajení do podsvětí Jakarty, infiltrovat a poté svrhnout zločinecký gang a odhalit korupci ve svém policejním sboru. Hledisko vyprávění se však neomezuje jen na něj, dějové informace jsou totiž rozdistribuovány mezi hned několik dalších postav, z čehož vzniká spletitá a koherentní mozaika lidských osudů s plnokrevnými charaktery a uvěřitelnými motivacemi, které takřka doslovně tnou do živého. Dilemata, v nichž se hlavní postava díky svému přestrojení zmítá v permanentní nejistotě, ne nadarmo připomenou jiné "undercover cop" filmy jako třeba korejskou
Volavku.
Stejný koncept (jeden barák) se tedy neopakuje a zdánlivě jednoduchý příběh jedničky dostává konkrétnějších kontur, které vcelku nevídaně rozšiřují subžánr MA mlátičky o epický narativní rozsah, v němž neustávají dějové zvraty, ani viscerální akce dávající pocítit pravou náročnost a vyčerpanost ze soubojů. V nich Evans tlačí tak intenzivně na pilu, že se nemá divák šanci před všemi těmi fyzickými vjemy ubránit a mnohokrát se nachytá, jak křečovitě svírá opěradlo u sedačky. Ač se to po prvním díle mohlo zdát jako nereálné, úroveň soubojů prošla dalším upgradem, čímž už boří jakékoliv hranice mezi fikcí a reálným fyzickým zážitkem.
Jde na nich vidět jednak neskutečná náročnost provedení a načasování, zároveň však díky dané choreografii vypadají zcela uvěřitelně, naprosto se vymykající záměrně přepáleným bojovkám typu
Ong-bak nebo čemukoliv z Hollywoodu. Kromě perfektní choreografie výsledku samozřejmě přidává i brilantní zvukový mix, v němž doslova každá rána a kopanec bolí skoro stejně (tzn. tak stokrát méně) jako postavy. Hlavně rytmizace jednotlivých úderů, kopanců a dunící hudby do uším lahodící skrumáže dodává soubojům potřebnou dynamiku.
Díky většímu rozpočtu a poli realizace se Evans také pouští do mnohem odvážnějších scén a také drobných experimentů s filmovou formou. V důsledku epičtějšího vyprávění zaujme hlavně nápadité prolínání flashbacků a flashforwardů, případně působivé střihové montáže, které dokáží zachytit více akcí probíhajících současně. Příkladem toho je jedna z mnoha ikonických scén - poprava, v níž tři nájemní vrazi s odlišnými technikami zabíjení bojují proti svým obětem.
Z indonéského
"Temného rytíře" (jak je s oblibou filmu na internetu přezdíváno) jde zkrátka cítit absolutní režijní sebejistota a vědomí toho, jaký účinek se od dané scény požaduje. Potěšující navíc je, že mimo vcelku vážně plynoucí příběh se nebojí Evans do filmu zakomponovat i ryzí komiksovou nadsázku, jako přepálené gore a brutalitu nebo komiksově stylizované záporáky ovládající atypické zbraně (Hammer Girl a Baseball Bat Man mluví za vše), což potěší nemálo fanoušků.
Když se spolu s blížícím se koncem více než dvou a půl hodinového filmu začne vracet videoherní struktura jedničky, která startuje zřejmě nejlepší automobilovou honičkou od dob
Matrix Reloaded a pokračuje asi třemi rozmáchlými akčními sekvencemi, bude těžké si vzpomenout, kdy naposledy dokázaly pohyblivé obrázky tak mohutně zasadit do sedačky. Když po závěrečné vyčerpávající konfrontaci přijde (ne)očekávaný závěr, který ujišťuje, že vyprávění bude pokračovat v již ohlášeném třetím díle, nezbývá divákovi nic jiného než si konečně vydechnout a vrátit se do podivně pomalé reality.
Takový zážitek tady nebyl roky.
Originální trailer filmu The Raid 2: Berandal