Inu, to záleží na vašem vkusu, ovšem na rozdíl od letošních nabitých Rivalů bych rozhodně Komorníka vehementně nedoporučoval a nedal za něj ruku do ohně. Ono asi ani nebude těžké uhodnout proč, jelikož příběh o afro-američanovi, který si za život prošel od rasismem zmítané Ameriky až do období vlády prezidenta Obamy, už z dálky křičí "Pozor, patos!". Ne že by na tom Komorník byl vyloženě zle, ale tam, kde precizní ruka Rona Howarda měnila v Rivalech reálný základ v zlatě tepané hutné drama, se přeci jen Lee Daniels opírá převážně o kuriozitu předobrazu a sklouzává trochu k pouhému výčtu historických událostí a situací.

Hlavní tíha tu spočívá na bedrech Foresta Whitakera. Můžete to brát tak, že Whitaker dostává víc prostoru, což je u herce jeho kvalit pozitivní fakt, ale méně je někdy více a v tomhle případě je hodně snadné se jeho typického projevu (navíc netypicky přislazeného) nepříjemně přejíst. Whitaker by sice vážně mohl z fleku přibrat do křestního jména jedno "r" navíc a příjmení si změnit na Gump, jelikož jeho Cecil Gaines je přesně ten dobrosrdečný ňouma, který svou naivní vřelostí rozbíjí všednost lidského žití a pozitivně ovlivňuje životy lidí kolem sebe, jeho příhodám ale schází ta hloubka, kterou mělo Gumpovo putování, a koneckonců i pestrost jeho příhod, které se omezují takřka pouze na rasové problémy USA druhé poloviny dvacátého století.

Whitaker si tak přináší až příliš nóbl smoking (rozuměj kvalitní herectví) do příliš nízké společnosti (rozuměj neobjevný scénář). Komorník navíc velmi početným osazenstvem převážně druhořadých hollywoodských hvězd působí spíš jako takové panoptikum, kde na sebe pozornost strhávají více či méně známé tváře a osobnosti prezidentů se tím redukují na poznávačku slavných kukučů. Ční z ní jen John Cusack, jehož kreaci Richarda Nixona bych osobně dal zfleku zelenou coby celovečeráku. U černošského osazenstva by pak potěšila absence známých popkulturních obličejů (Kravitz, mdlá Oprah) ve prospěch nějakých těch neokoukaných.

Danielsovi se ale daří držet film v jasných kolejích a směřovat ho konkrétním směrem. Jeho spásnou linií se stává vztah Cecila a jeho syna Charlieho (velmi slušný David Oyelowo), který vytváří napětí mezi představou úspěšného afro-američana a poníženě posluhujícího afro-američana (mimochodem skutečný Allen žádného takového syna neměl, je to čistě fikční prvek). Starostlivý otec a nezvedený syn jsou vlastně paradoxně nejzajímavější částí Komorníka, jelikož narozdíl od epizodičnosti práce v Bílém domě vykazují společný vývoj a spolehlivě zastiňují nevěrohodný alkoholismus a záletnictví Cecilovy ženy. Celou dobu tak vlastně čekáte hlavně na to, jak to mezi nimi dopadne a kromě smrti sympaťáka Kennedyho s vámi nemá pořádně co hnout.

A chvála bohu za to, že emocionální vrchol přijde už při očekávaném vyřešení jejich sporu, jelikož Daniels už pak na samém koncí odhazuje veškerou soudnost a odpaluje špunty patosu té nejvyšší jakosti. Afro-američané (především ti starší) dost možná nezadrží slzu a pohnutí kdesi uvnitř se budou určitě cítit i příslušníci jiných ras obývající USA, našince ale finále Komorníka emocionálně spíš jen lízne a nabídne uspokojivý závěr neuspokojivých dějin. Daniels si může zamnout ruce, protože řemeslně nikde neustřelil a stvořil funkční historický doják, navíc povýšený mazákem Whitakerem, a my můžeme jít všichni domů a během hodiny na jeho film zapomenout. Ne proto, že by za nic nestál, ale protože nic víc než slušně natočené historické opáčko to prostě není.

Originální trailer filmu Komorník