„Hlavně nevyměkni,“ to alespoň radí Patricia Clarkson coby šéfka soukromé tajné služby své svěřenkyni. Podobnou poučku by možná potřeboval i Zal Batmanglij. Jen stěží jde totiž uvěřit, že film natočil ten samý režisér, který dva roky zpátky uvedl mysteriózní Sound of My Voice.

Zatímco tehdy se pokoušel infiltrovat do sektářské skupiny, tentokrát je jeho rozsah o trochu ambicióznější. Sarah Moss, horlivá agentka soukromé tajné služby, má za úkol proniknout do ekoteroristické skupiny „The East“, která již několik měsíců soustavně terorizuje šéfy velkých nadnárodních korporací. Za cíl si dává nechat je ochutnat jejich vlastní medicínu, což často plní doslova. Ostatně už v traileru jsme mohli slyšet poměrně syrový slib: „Lžete nám a my vám budeme lhát taky. Špehujte nás a my budeme špehovat i vás. Zamořte naše prostředí a my zamoříme to vaše.“ Jenže režisérův poslední počin nakonec není tak temný, jak slibuje.

Zelené drama je dalším produktem dvojice Zal Batmanglij a Brit Marling. Zatímco první jmenovaný režíruje, jeho kolegyně hraje a oba se podílejí na scénáři. Příběh má hned několik vrstev, což je jeho přednost i kámen úrazu zároveň. Mimo návrat k tématu života v sektě se objevují i boj s nadnárodními koncerny, náznaky thrilleru a ze všeho nejvíc vztahy.

The East funguje z velké části jako další vztahovka. Prakticky každá z postav má nějaký svůj bolestínský příběh, který většinou environmentalistické téma přebije. Ať už jde o tajemného lídra sekty nebo vztah nezvedené dcery s otcem v čele jedné z organizací s nekalými praktikami. Samotný útok na korporace je ale poněkud černobílý a možná i trochu naivní. Jaksi geniální a všudypřítomná ekoteroristická buňka na jednu stranu jí výhradně zbytky a koupe se v řece, na druhou disponuje sklepem nacpaným moderní technologií.

Jakýmsi všeobjímajícím leitmotivem je pak boj proti konzumerismu. Na ten se scenáristická dvojice připravovala na vlastní kůži, když se po dobu několika měsíců stala freegany (tj. snaha o minimální spotřebu zdrojů a boj proti plýtvání; zahrnuje mj. i konzumaci potravin a spotřebního zboží z popelnic a kontejnerů). Tahle stránka příběhu je ale navzdory reálným zkušenostem nejslabší. V kombinaci se sektářskými prvky, jako jsou tanec kolem ohně s maskou šéfů nadnárodních korporací a ostentativní popíjení šampaňského, jsou náznaky freeganismu spíš k smíchu. Nepřesvědčivě pak dopadne jakýsi klimax celého tématu, a to scéna, kdy ústřední hrdinka loví v koši nakousnuté jablko. Kéž by nakonec Batmanglij tohle předvídatelné klišé obloukem obešel.

Na rozdíl od předchozích filmů je The East vyšperkován o zvučná jména, ať už se jedná o Alexander Skarsgård nebo téměř oscarovou Ellen Page. Vyzdvihnout je ale potřeba výkon Brit Marling, která je kromě nadějné scenáristky i přesvědčivou herečkou. I Batmanglijův vizuál je s rostoucím kapitálem o něco plastičtější. Nejpůsobivější je ale jeho střih, se kterým v klíčových scénách často otálí, a tak má divák až nepříjemný pocit z vlastního voyeurismu.  

Snímek se snaží zaujmout na mnoha frontách, na té zelené ale zrovna dvakrát neboduje. Na druhou stranu je rozhodně přístupnější než komornější Sound of My Voice. S tím ho spojuje ještě jedna věc. Ačkoliv si The East dokáže udržet divákovu pozornost zhruba do poslední čtvrtiny filmu, konec je v podstatě jen plácnutí do vody. S až hollywoodskou příchutí k tomu.

Oficiální trailer k filmu The East