Romantický příběh bezstarostného bohéma Colina (Romain Duris), který se osudově zamiluje do křehké Chloe (Audrey Tautou), tak zejména potěší milovníky předlohy, jejíž adaptace je prý celkem doslovná a přichází i s vlastní řadou unikátních nápadů, u nichž čtenáři nikdy nedoufali, že je uvidí na velkém plátně. Desítky originálních momentů však přijdou vniveč, jelikož se je nedaří Gondrymu pospojovat do jednoho celku. U Pěny dní se totiž opět potvrzuje fakt, že když dostane tvůrce absolutní kreativní svobodu, začne až moc věřit ve svou vlastní "genialitu" a dovede svůj styl do maxima. Nebo lépe řečeno do absurdna. Typické trademarky jsou znásobeny, omezení ze strany studií neexistují, zbývá jen autorovo sebevyjádření pomocí svého jedinečného rukopisu.
Podobná obvinění v nedávné době padala například na hlavu Baze Luhrmanna a Velkého Gatsbyho nebo mnohem více patrnějšího Nicolase Windinga Refna a jeho Jen Bůh odpouští, kde taktéž trademarky tvůrce dosáhly své krajní meze a staly se jen samoúčelnou pózou, sebeparodií a sebevykrádáním. Zkrátka filmem, který sice funguje dle jistého řádu, ale dokáže jej chápat jen jeho tvůrce a pár jeho skalních obdivovatelů. U Gondryho je však tento posun nejviditelnější - režisérovy dosavadní filmy vždy vyprávěly nějaký všední příběh, do něhož byly poté vloženy ony hravé snové sekvence, které nějakým způsobem prohlubovaly postavy. Vezměme si například Nauku o snech, která kombinovala klasické vyprávění s animovanými / stop-motion intermezzy. Pěna dní je však takové jedno dvouhodinové intermezzo.
Tento posun se dá jednoznačně obhájit tím, že se jedná o záměrně surrealistickou adaptaci surrealistické předlohy, u níž by mohl jiný, racionální přístup skončit jako nenávratný tvůrčí přešlap. Ono to tak i ze začátku vypadá – přibližně první půlhodinka plná formálních a originálních hrátek na hranici fantazie, kdy spolu s hlavními hrdiny objevujeme roztodivné vynálezy, ponořujeme se do útrob fantazijního světa, v němž jiné než zákony imaginace neexistují, a culíme se nad originálním zapojením stop-motion, je bezesporu vtahující. V jistých částech jako bychom dokonce sledovali nějaký útržek z filmů Jana Švankmajera. S narůstající stopáží však ony hrátky s realitou a absurditou začnou čím dál více upadat do stereotypu, až se divákovi zprotiví úplně. Gondry totiž nemá zábrany naprosto před ničím, tak klidně divákovi naservíruje svatební obřad jako akční scénu na vozících, bruslení na ledě, kde se bruslaři bezdůvodně natahují, nebo brutální naturalistické zabíjení králíčků.
Tohle a desítky dalších bizarností bohužel nemá žádný spád a je jen chaoticky a groteskně řazeno do jednoho celku. V dvouhodinovém přívalu surrealismu pak trpí hlavně postavy, o něž by se měl divák zajímat – když z rozjívené první půlky filmu bez děje začnou mít vážné problémy a dilemata, působí to ve filmu naprosto násilně a nevěrohodně. V přívalu nekončících absurdních a epizodních scének je pak divák naprosto vyčerpán a dezorientován na to, aby se soustředil na nějaký srdceryvný příběh, který začne směřovat do nějakého konce. Ukázkovým případem je třeba vážná nevyléčitelná nemoc hlavní hrdinky Chloe, které z hrudníku vyrůstá leknín. V rozdováděné režii této okolnosti nevěnujete pozornost, avšak když začnou v druhé půli Chloe sužovat traumata a deprese a tragická událost se blíží do konce, Gondry nedokáže o postavu probudit zájem. Následující změna nálady z rozjívené komedie do depresivního dramatu tak působí naprosto nepatřičně a násilně.
Tam, kde mohla předloha vystihnout bohémský život překlenutý do existenciálního dramatu, tam zůstává Gondryho adaptace jen na povrchu jako obyčejná manýra. Filmu samozřejmě nelze upřít vytříbenou formální a technickou stránku – mnoho nápadů je samozřejmě jedinečných, ale v tak uzívaném celku s takřka neexistujícím příběhem se jimi bohužel dá jen pronudit. Snímku totiž chybí dramatická výstavba, která by jí dokázala dát alespoň nějakou strukturu, jež by snad trochu dokázala ospravedlnit dění na plátně a přidat mu nějaký rozměr. Takhle je to na povrchu jen hezký film na pokoukání, ale ne na hlubší vtažení do děje – srdceryvný příběh a skryté paralely na rozdíl od Vianovy předlohy filmová Pěna dní bohužel neobsahuje.