Možná jste ho viděli na první schůzce s budoucím manželem, nebo vás filmový hrdina inspiroval ke geniálnímu nápadu, který zachrání lidstvo před hrozícím asteroidem. Linklaterovská konverzační romantická trilogie Před (úsvitem, soumrakem, půlnocí) je z jiného rodu: nevěřícně zíráte na plátno a uteče vám jen tlumené ááchnutí: „To jsme/byli/budeme my." Jesse: Kdyby mi někdo dal nůž na krk a řekl, že si tě buď musím vzít, nebo už tě nikdy neuvidím, na místě bych se s tebou oženil. Zní to jako romantická šílenost, ale lidi se brali pro mnohem nicotnější důvody. Vlak do Paříže, 1995. Dva cizinci ve vlaku, jedno nezapomenutelné setkání. Američan Jesse přesvědčí Francouzku Céline, aby s ním vystoupila a strávila s ním jeden kouzelný den ve Vídni, který končí Před úsvitem. Je jim třiadvacet. A pak mu letí letadlo do Ameriky. Céline: Když jsi mladý, myslíš si, že v životě potkáš hodně spřízněných duší. Později si ale uvědomíš, že se to stává jen párkrát za život. Knihkupectví v Paříži, 2004, o devět let později. Na autorské čtení přichází ona zasněná dívka, o níž spisovatel Jesse napsal svůj román. On je v Americe ženatý a má syna, přesto se během jejich procházky městem lásky objevují osudové podtóny, jakoby je k sobě táhlo něco, čemu člověk neumí a nechce poručit. Mají čas jen Před soumrakem. Je jim dvaatřicet. A pak mu letí letadlo do Ameriky. Které tenkrát nechal uletět. Céline: Mám k tobě tak blízko...
Jesse: Ale?
Céline: Ale někdy mi připadá, jako kdybych dýchala kyslík - a ty helium. Letiště kdesi v Řecku, konec léta, o dalších devět let později. Posmutnělý Jesse vyprovází svého pubertálního syna z prvního manželství k odletu za oceán. V autě před terminálem na něj čeká životní partnerka Céline, jejich rozkošná sedmiletá dvojčata spí na zadní sedačce. Reklama na rodinnou idylu pod středomořským sluncem? Dokonalé splynutí spřízněných duší? Ne tak docela: je před nimi noc ve dvou v hotelovém pokoji, která možná skončí už Před půlnocí...
Richard Linklater je virtuózem konverzačně-atletického žánru "chodí a mluví". Dlouhé dialogy, dlouhé trasy, dlouhé záběry. Nechává postavy přemýšlet a promlouvat. A dělá to tak přirozeně, jako bychom nakukovali klíčovou dírkou a odposlouchávali, co si povídá nějaký skutečný pár. Možná právě my. Dokonale propojuje univerzalitu cítění (tohle prožíváme všichni) s iluzí naší výjimečnosti a unikátnosti: právě naše láska je jiná, osudová, nikdo jiný nic podobného (matematicky nepravděpodobné, vezmeme-li v úvahu 106 miliard lidí, kteří žili na Zemi) nezažil. Postavy řeší důvěrně známé lidské situace, s nimiž se potýká bankéř z Wall Street i dělník ze Škodovky, zároveň jsou ale podvratné v tom, že nutí k sebereflexi nad našimi vztahy a životy.
Tomu pomáhá i skutečnost, že druhý a třetí díl jsou společným dítětem režiséra Linklatera a ústředního hereckého dua Julie Delpy-Ethan Hawke, kteří si hrdiny šili doslova na míru a často improvizovali ve stylu „co bych na to řekl?". A stejně civilně působí celé Před půlnocí, snad s výjimkou několika skupinových konverzací kolem jídelního stolu, kde se ke stejným otázkám vysloví několik generací párů z různých zemí. Příliš mnoho myšlenek, intelektuálních odkazů a metafor. Celek sice působí zábavně, ale oproti zbytku vyumělkovaně a přechytrale, jako nějaká debatní soutěž. Snad to pramení i v tom, že právě pohyb dodává postavám dynamiku a spád, zatímco u stolu se točí v kruhu. Ani řecká lokace, třebaže fotogenická, nepůsobí tak dějotvorně jako evropská velkoměsta Paříž a Vídeň. Ale to je vlastně jediné, co lze autorskému triu vyčíst.
První část trilogie je idealistická: ve valčíkovém rytmu nechává diváka prožívat tu nejkouzelnejší věc na světě: sbližování dvou lidí, pocit spřízněnosti, že mi nikdo na světě takhle nerozumí, přestože ho znám jediný den, je to, jako kdybychom se znali celý život. Doříkáváte stejné slabiky, čtete si myšlenky, vytváříte vlastní hry a jazyk, kterému nikdo další nerozumí. Každé slovo tvoří další a další mosty. Propovídáte celou noc a bažíte po dalších nekonečných nocích, kdy se touláte městem a poznáváte jeden druhého. Něco z toho je romantická iluze posílena příslovečnými motýlky v břiše a cizím městem, něco je důvěrně známé, tak známé, až se vloudí to nesnesitelné klišé všech recenzentů, že tohle je "film ze života". Druhý díl čerpá z již poznané spřízněnosti hrdinů, ale zároveň v něm dřímá lítost nad ztracenými roky a příležitostmi, které proklouzly mezi prsty. Právě proto si Paříž žádá rozhodnutí, jestli je jejich setkání jen poetickou náhodou, nebo se stane základním táborem pro další společné výstupy.
Třetí část, s níž trojice Linklater-Delpy-Hawke přišla symbolicky po dalších devíti letech, klade otázku, která je milovníkům pohádkových konců „...a žili šťastně až do smrti" poněkud nepříjemná. Žili vážně šťastně? Až do smrti? Nebo jejich nadpozemská spřízněnost skončila přízemním zvukem klepátka v soudní síni? Zatímco na počátku se koupáme v hřejivých komediálních tónech řecké pohostinnosti a marnivého filozofování nad literaturou, láskou a světem, s pokračujícím večerem se film dostává do nemilosrdně temných obrátek a odkrývají se staré rány. Navíc je tu zásadní rozkol ohledně budoucnosti: Jesse zápasící s pocitem viny by se rád s rodinou přestěhoval do Ameriky za synkem, na Céline čeká v Paříži pracovní nabídka, co se neodmítá.
Dospělý věk, dospělé problémy, dospělé křižovatky. Napětí mezi tím, co chceme, a tím, co musíme. Před půlnocí o nich mluví otevřeně. Cynicky. S humorem a nadhledem. Nesnaží se každou cenu obrousit hrany. Pro diváka, který je věkově i duševně nejblíž prvním hrdinům, je to snad až příliš velkorysá dávka upřímnosti. Céline a Jesse už nejsou ti naivní dvacátníci s hlavou v oblacích a batůžkem na zádech. Mají děti, hypotéky, dospělácký svět, v němž je hravost a lehkost srážena k zemi břemeny všedních starostí a zbytečných výčitek. Svět, v němž laškovné hloubání nad nesnesitelnou lehkostí bytí vyměnily provozní hovory o kariéře a dětských nemocech. Někde v hloubi duše si ale uvědomují, co se s nimi děje - a chtějí se k mladším verzím sebe sama vrátit. Přesnou ilustrací toho je námět, na kterém Jesse pracuje. Zatímco múzou jeho předchozích knih byla Céline, nyní koketuje s myšlenkou na povídkový soubor o lidech, kteří mají porušené vnímání času - a uniknou díky abnormalitě svého mozku nalinkovaným životům normálních lidí.
Před půlnocí je logicky nejsilnější právě před půlnocí, tam, kde se zbavíme nikterak otravných, ale zapomenutelných vedlejších postav. Jesse a Céline spolu zůstanou o samotě, toulají se mezi antickými vykopávkami a povídají si. Už to nejsou dívka a chlapec bez minulosti v reálném čase, ale muž a žena, kteří sdílejí společnou minulost, šrámy i radosti, z nichž film vybírá jen fragmenty. Vlastně to trochu připomíná Hornbyho Všechny moje lásky. Během konverzace odpadávají další a další slupky a znovu se objevují ty sebeironické, hravé a přemýšlivé bytosti, mezi nimiž to jiskří. Stejně jako v předchozích dílech se ukazuje, že slova jsou jedna z nejomamnějších drog, které má člověk k dispozici. A oni s nimi umí zacházet. 
Ale až v Před půlnocí jsou i nečekaně krutou zbraní. Zatímco v předchozích filmech rozhovor stavěl mosty přes propast kultur a jazyků, teď naopak buduje tlusté zdi lemované hořkostí a výčitkami, na něž se nezapomíná, "půlnoc" ukazuje, jak snadno se můžete několika větami přenést z pevné země na tenký led, na němž se boří životní jistoty i vztahy. A zároveň je záludnější, protože navzdory názvu nenabízí žádnou magickou časovou hranici „než mu odletí letadlo". Nemají jeden den, mají celý život, aby našli ta správná slova.
Jsou jen oni dva. A s nimi film stojí a padá. Zvláštní vazba mezi stále krásnou, oduševnělou Julií Delpy a životem otřískaným Hawkem je takřka hmatatelná, verbální přestřelky tak živé, až se snadno zapomíná, že jsou to jen filmové postavy, že nejde dokument ze života skutečného páru, který se náhodou ocitl před kamerou. Neskrývají vrásky, pytle pod očima, únavu ani okoralost. A přidají varování, že vyřčené se těžko bere zpátky a že v každém vztahu existuje bod, z něhož není návratu. Linklater tak klade naše vzdušné zámky z předchozích dílů zpátky na zem a ukazuje, jak i Romeo a Julie se v dlouhodobém soužití malicherně dohadují o liché ponožky. Ale přes mrazivý závan pravdivé romance z nich cítíme také naději a lásku. Lásku, kvůli níž bych chtěla vidět, jak spolu Jesse a Céline chodí a mluví za dalších devět let. Au revoir v roce 2022.
