Pozn.: Jedná se o recenzi, která vyšla na začátku června v rubrice Za horizontem. Jelikož se snímek pod změněným názvem Liberace! nakonec probojoval do české kinodistribuce, dovolujeme si ho připomenout v rámci aktuální premiéry.
Televizní snímek z produkce HBO mapuje posledních pár let fenomenálního klavíristy a baviče Leea Liberaceho (Michael Douglas) očima Scotta Thorsona (Matt Damon), který s ním velkou část této doby prožil. Volba úhlu pohledu je logická. Scénář Richarda LaGravenese vychází z memoárů, které Thorson spolu s Alexem Thorleifsonem po Liberacově smrti napsal. Liberace! má klasický formát snímku, který nabízí průřez určitým časovým obdobím. Je rozdělený do prologu, čtyř kapitol po dvou až třech letech a epilogu. Podobně jako například u Hříšných nocí, které mají srovnatelné členění, se tak umocňuje nejen proměna charakterů v delším časovém úseku, ale zároveň je zdůrazněna spirála událostí, která eskaluje. Prolog nás nechává nahlédnout do Scottova života před jeho osudovým setkáním s Leem. Následující čtyři pasáže, které se odehrávají na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, zobrazují Leeovo a Scottovo soužití a epilog, při němž se Scott na Leeově pohřbu v mysli přenese na poslední Liberacovo představení.
Film má dvě hlavní linie. Lee Liberace byl gay a obklopoval se především muži stejné orientace. To vede k někdy až přehnanému zdůrazňování stereotypních atributů gayů a gay komunity. Druhé téma reprezentuje Scott, jehož život je klasickým příběhem opuštěného dítěte z chudých poměrů, které se souhrou okolností dostane na výsluní. Scottova matka strávila většinu jeho dětství po léčebnách a Scotta si předávaly pěstounské rodiny. Film začíná ve chvíli, kdy se Scott seznámí s Bobem (Scott Bacula), který ho uvede do velkého světa slavných a bohatých. Pomalu zjišťuje, že za vším tím pozlátkem se skrývá přetvářka a osamělost. Tito lidé nejsou skuteční, jsou to jen zářící skořápky, a když potkají někoho opravdového, použijí ho a vysají z něj život.
To je zjevné například ve scéně, v níž Lee nabídne Scottovi, aby se k němu přestěhoval. Místo aby se s ním pokusil navázat vztah, nabídne mu peníze. V podstatě si ho koupí. Scott má svoje pochybnosti, ale Lee ho přesvědčí. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že Lee Scotta okouzlí a vztah si spolu nakonec vytvoří. Dva osamělí muži konečně někoho našli. Někoho, kdo by pro ně mohl být rodinou, kterou jeden z nich nikdy neměl a druhý po ní bytostně touží. Jsou si pro sebe alfou a omegou, žijí ve svém malém uzavřeném idylickém světě. Ale jak dlouho může trvat, než bublina praskne? Jak říká Leeovi jeho matka: „Proti samotě se nedá bojovat.“
Scott si postupně začíná uvědomovat, že to co doposud vypadalo jako život snů, je vlastně zlatá klec, do které ho Lee zavřel a nechce pustit ven. Samozřejmě přijdou na řadu i výčitky. Lee je ten, který má peníze, což ho staví do silné mocenské pozice. Scott se pro Leea vzdal všeho – svého života, sebe samého a dokonce i své tváře. Stejně jako si ho Lee koupil, tak ho nechá přeoperovat k obrazu svému. Dokonce ho chce adoptovat, aby ho mohl vlastnit úplně. Scott je pro něj něco jako panenka na hraní. Když pak Scott propadne drogám a paranoie, Lee jej bez váhání odhodí jako rozbitou hračku.
Podobně jako v předchozích filmech, i v tomto je Steven Soderbergh téměř svrchovaným autorem. Vedle režie opět stojí za kamerou i střihem pod svými standardními pseudonymy. Jakkoli televizní snímky vyžadují do určité míry konzervativnější filmovou řeč, můžeme v BTC najít Soderberghovy metody, které uplatnil ve svých předchozích filmech určených pro kina. Hojně zde využívá svou oblíbenou techniku různých hloubek ostrosti. Kamera zaostřuje to, co je právě podstatné, akcentuje osoby nebo události a směřuje divákovu pozornost. Tyto postupy jsou nejvíce patrné, když je Scott pod vlivem drog. Velký důraz klade Soderberg také na detaily. K televiznímu formátu pak odkazuje tradiční vizualita. Například Leeova vzpomínková pasáž je černobíle tónovaná, podtažená Chopinovou jemnou klavírní hudbou. Dynamika střihu a rozzáběrování se řídí podle dynamiky děje. Například střihové sekvence klavírních show – detaily na ruce, klávesy, klavír, hráče a publikum, z různých úhlů, nestandardních nadhledů a podhledů. Oproti tomu pak stojí klidné, téměř statické záběry krajiny i interiérů, když se nic neděje a divákovi je představováno prostředí.
Liberace! není v ničem zásadně objevný, nicméně jde o kvalitní ukázku žánru hudebních životopisných snímků. Dlouhá metráž téměř dvou hodin poskytuje dostatek prostoru pro Liberacova vystoupení a excentrický styl života. Ve zvukové stopě (Marvin Hamlish) nepřestávají znít Liberacova nejslavnější čísla. I po vizuální stránce se snímek drží estetiky doby, kterou zobrazuje - duch sedmdesátých let se zrcadlí v propracovaných kostýmech, dobově věrných kulisách a rekvizitách. Soderberghovi se daří vystihnout pompéznost a energii Las Vegas té doby i přepych, v němž Liberace žil. Zároveň nechává probleskovat odvrácenou stranu životního stylu celebrit a jejich nejbližších v začarovaném kruhu alkoholu, drog, prášků, uvolňující se atmosféře, co se sexu týče, i nastupující hrozby AIDS.
