Filmy jako je Marie Krøyer Billa Augusta se dají uchopit jen velmi obtížně. Příběh vychází z konkrétní skutečnosti a diskutovat se dá maximálně o výběru událostí, které snímek ztvárňuje. Filmová řeč se snaží nerušit a je podřízena vytváření iluze dobových reálií. Taková díla proklouzávají mezi prsty. Mimo jiné i proto, že jakkoli je na nich patrná řemeslná zručnost tvůrců, celkově působí poněkud bezkrevně. Hodnotit se tak dá historická věrnost událostem nebo kulisám a síla vyprávění je přímo úměrná bouřlivosti osudu hlavního protagonisty. Filmový příběh Marie Krøyer (Birgitte Hjort Sørensen) se otvírá na počátku 20. století v dánském Skagenu, kde hlavní hrdinka pobývá se svým manželem Sørenem (Søren Sætter-Lassen) a dcerkou Vibeke (Vera Torpp Larsson). Jejich manželství je zdánlivě harmonické a život v odlehlé přímořské vesničce se jeví nadmíru idylicky. Søren je na vrcholu kariéry a Mariina krása jeho popularitu ještě umocňuje. Mají vše, co člověk může od života chtít – lásku, rodinu, přátele, zdraví, peníze, slávu atd. Postupem času se ale ve spokojeném soužití začínají objevovat čím dál závažnější trhliny, až je jasné, že pod nablýskaným pozlátkem se odehrává peklo. Søren má syfilis a cyklicky se u něj střídají manické fáze s depresivními propady, při nichž Vibeke děsí k smrti a Marii ohrožuje na životě. Ta už dál nedokáže na veřejnosti předstírat, že je vše v pořádku, a idylka se dramaticky rozpadá. Mimo to je Marie stále víc frustrovaná z nedostatku malířského talentu, který jí její manžel dost nevybíravým způsobem předhazuje. Nechce být obdivovaná jen za svou vnější podobu, krásu, ale i nitro, vlastnosti a schopnosti. Lidé se na ni dívají, ale ve skutečnosti ji nevidí. Po jednom ze Sørenových záchvatů se rozhodne strávit léto s Vibeke v Itálii. V přímořském letovisku se setkává se švédským hudebním skladatelem Hugem Alfvénem (Sverrir Gudnason), u nějž má poprvé pocit, že ji někdo obdivuje za to, kým je, a ne pro její vzhled. Prožijí spolu vášnivý románek, který vyústí v bizarní milostný trojúhelník (s Mariiným manželem), později rozvod a ztrátu dcery. Dějová linie filmu je čistě chronologická. Její přímočarost narušuje pouze úvodní záběr pohřbu, který následně pokračuje v závěru. Zřejmě má jít o předzvěst, že vyústění vyprávění nebude právě optimistické. Přese všechny výhrady k filmovému portrétu Billa Augusta je dlužno podotknout, že příběh sám o sobě má potenciál, protože Marie Krøyer byla velmi zajímavá postava. V době, která ženám předurčovala pasivní roli po boku manžela, se snažila o vlastní uměleckou i pracovní kariéru. Navzdory dobovým konvencím se rozhodla nebýt jen nečinným trpitelem agresivních útoků svého muže. A co víc, odhodlala se poslechnout hlas svého srdce i přesto, že to v té době bylo poměrně nevídané. V konečném důsledku k nejtragičtější události jejího života (ztráta dcery) nedošlo přímo úměrně k jejímu jednání, ale kvůli lidské závisti a zlobě. Na druhou stranu i ona sama dobře věděla, do čeho se pouští, a měla na vybranou. Jakkoli Marie Krøyer nepatří mezi zásadní počiny letošního roku, zhlédnutí filmu nebude ztráta času, zvláště pro fanoušky daného žánru. Minimálně díky impresionistické kameře Dirka Brüela, měkkému světlu lokací na severu Dánska, elegantním dobovým kostýmům a půvabné mizanscéně. Za pozornost také stojí výkon Birgitte Hjort Sørensen, které se přes všechna úskalí podařilo dát tvar ambivalentní postavě.

Český trailer filmu Marie Krøyer