Snímku Bez doteku se rozhodně nedá upřít nosný a zajímavý námět. Vedle kamery Alexandra Šurkaly je to ale jedna z mála stránek, která se dá hodnotit pozitivně. Příběh s velmi silným potenciálem se totiž téměř ztrácí pod špatně napsaným scénářem, nezvládnutou dramaturgií a těžkopádným herectvím. Devatenáctiletý režisér má nesporně odvahu i notnou dávku odhodlání, ale jak se ukazuje, to samo o sobě nestačí. Při sledování druhé poloviny filmu nelze nevzpomenout například Pretty Baby Louise Malla nebo Nevěstinec Bertranda Bonella, které se také odehrávají prostředí vykřičených domů a které měl Chlupáček dostat ke zhlédnutí za domácí úkol. Autoři vsadili na divácky nepříliš vděčné téma (zneužívání, prostituce) i strukturu (výpustky, prolínání časových rovin i reality a fantazie). Z filmu je však patrné, že forma je uměle vytvářená a nevyplývá z logiky příběhu. A zpětně obsah, který by měl jít divákům proti srsti, je násilně deklamován nepřesvědčivými monology jednotlivých postav a téměř úsměvnými halucinačními pasážemi. Divák tak odchází s pocitem, že sice pochopil, co se tvůrci snažili říct, ale film jako sdělení samotné nefunguje. Jde především o skoky v čase a vynechávky v ději v kombinaci s kostrbatými dialogy a zcela nadbytečnými scénami, které mají buď pochybnou artistní, nebo rovnou zcela nepokrytě vysvětlující funkci. Film jako médium by měl vyprávět především obrazem, samozřejmě pokud jeho koncept nespočívá přímo v konverzaci. To je patrné například v jedné z expozičních scén, kdy se seznamujeme s postavou otčíma Igora (Marian Roden), od kterého se hlavní hrdinka Jolana (Tereza Vítů) nechá zneužívat. Jolana totiž není typická oběť sexuálního obtěžování. Bez doteku začíná sledem obrazů, z nichž je patrné, že zakřiknutá středoškolačka Jolana žije s matkou (Petra Lustigova) a nevlastním otcem, ke kterému má blíž, než bývá běžné. Navíc se zdá, že Jolanina matka zřejmě tuší, co se děje. Bohužel po této sekvenci následuje několik dlouhých statických záběrů, v nichž Jolana a její otčím odříkávají kostrbaté proslovy shrnující, co bylo zjevné už z úvodu. Zřejmě aby divák opravdu pochopil, co se tvůrci snaží sdělit. Herecké výkony samy o sobě nejsou až tak slabé. Herci jen nemají šanci vdechnout život psychologicky plochým postavám, které se podobají spíš karikaturám než živým bytostem. To platí hlavně pro Jolanu, její matku a majitele nevěstince Kleinera (Ondřej Malý). Role Jolany je náročná a obsahuje mnoho vypjatých i intimních scén. Tereza Vítů obě tyto polohy zvládá bez exaltované trapnosti, póz a sentimentu. Přesto se ale nemůže vymanit z úzkých mantinelů, kterými ji scénář a režisér svazují. Podobně je na tom i Ondřej Malý, jehož Kleiner má potenciál ambivalentního obchodníka s bílým masem. Na jednu stranu je to vykořisťovatel, kterému ovšem „jeho holky“ nejsou lhostejné. Ve filmu dostává prostor pouze jedna z jeho tváří a Kleiner zůstává prvoplánově drsným a bezcitným pasákem. Bezúčelnou se jeví postava Richarda (Kryštof Hádek), naivního spolupracovníka Igora. Očividně má představovat protiváhu krutého světa, který vtahuje hlavní hrdinku do sebezničující spirály, a plnit – jak ho navíc sama Jolana označí – roli prince na bílém koni. To je vlastně hlavní slabina celého film. Některé dějové odbočky jsou zbytečné, protože příběh ani rozměr postav nijak neobohacují. Zdá se, že jejich jedinou funkcí je násilně vyvolávat dojem tajemné nedořečenosti, která při bližším pohledu maskuje dramaturgické nedostatky. Redundantní je například linie s Jolaninými spolužáky. Už tak je zjevné, že hlavní hrdinka je nevyrovnaná, nedokáže najít své místo ve světě, který v ní díky tomu vyvolává jen obavy. Postradatelný by byl i Stín (Adrian Jastraban) objevující se v Jolaniných vizích jako její oponent, a z kterého se v závěru vyklube reálně existující postava. Po pravdě řečeno, kdyby režisér vystřihnul všechny snové pasáže, pomohlo by to nejen rytmu, ale i dramaturgické stavbě filmu. Nebo naopak by mohl otevřít příběh až v momentě, kdy je Jolana v uzavřeném a odtrženém prostředí nevěstince. Zde by pak mohl mnohem lépe – podobně jako Malle nebo Bonello – rozvinout motiv vnitřního fantazijního světa hrdinky, který by divákovi osvětlil její minulost a kořeny současných traumat. Víc než cokoli jiného pak Bez doteku působí jako pokus. Natáčení údajně trvalo dvacet dní, po nichž následovalo devět měsíců ve střižně. Možná kdyby věnoval režisér se scenáristou Janem Mazancem onoho tři čtvrtě roku práci nad scénářem, výsledek by byl mnohem méně rozpačitý. Matěj Chlupáček se pustil do ambiciózního projektu, který nebyl předem odsouzený k neúspěchu kvůli tématu, o němž chce referovat. Největším kamenem úrazu se nakonec stala autorova osobní i profesní nevyzrálost. Ale počkejme pár let, možná o nejmladším českém režisérovi ještě uslyšíme. Otázkou zůstává, zda se zařadí mezi nezávislé tvůrce se silnou osobní vizí nebo skončí jako další nájemná síla mainstreamové či televizní zábavy.

Český trailer filmu Bez doteku