Převrácení či záměna rolí (soukromých i společenských) patří od pradávna k přitažlivým zábavním prostředkům, upozorním aspoň na středověké "svátky bláznů", ale také na zápletky leckterých komedií divadelních a filmových. Zvláště motiv, kdy se nepříliš praktický muž počne - ať již z jakéhokoli důvodu - starat o malé děti, patří mezi nejvděčnější, opentlen více či méně vynalézavým vějířem směšných situací. I v české kinematografii nalezneme řadu ukázek: kdysi Vzbouření na vsi, později například S tebou mě baví svět. Nový český snímek Martin a Venuše, na němž se produkčně podílela televizní Prima, spadá přesně do linie těchto zábavných, nezávazných, vskutku celorodinných podívaných. Mají ambice pobavit diváka jakéhokoli věku a jakéhokoli zaměření, ovšem hlavně takového, jenž s potěšením hledíval kdysi třeba na nekonečné bakalářské historky nebo nejnověji na seriál Gympl s (r)učením omezeným. Odpovídala by tomu i epizodicky rozvleklá, z jednotlivých výjevů jakoby jen lineárně poskládaná struktura vyprávění. Režisér Jiří Chlumský (třeba jej máme spojeného s díly zcela odlišnými jako 7 dní hříchů nebo Nedodržený slib) se projektu ujal zajisté s vědomím cenných zkušeností, které nasbíral při realizaci výše zmíněného seriálu. Ostatně autor námětu Jan Prušinovský má se seriálovou tvorbou také bohaté zkušenosti. Co se ve filmu děje? Je to jednoduché: pracovně vytížený tatínek Martin (Marek Taclík postihl jeho narůstající uštvanost) se s manželkou Vendulou () vsadí, že se celý měsíc vydrží sám starat o svá tři děcka, vesměs předškolního věku, zato s mnoha umanutostmi a svérázy, s chováním leckdy nepředvídatelným. Ono "zvládání" tohoto úkolu tvoří základní linii vyprávění, kdy humor plyne jak z potíží uvnitř rodiny (zmožený tatínek přestává stíhat všestrannou péči, nemluvě o pracovní vytíženosti), tak z nesnází souvisejících s děním mimo byt, na pískovišti, ve školce atd. Příběh tak rozvíjí několik souběžných linií, jednak tatínkovy trable s dětmi i se zaměstnáním (obé se propojí v okamžiku, kdy děti se stávají součásti prezentace hraček), jednak manželčina hledání vlastní seberealizace. Vystudovala sice výtvarnou školu, avšak záhy si pohltila péče o rodinu a na malování nezbyl čas. Tráví volný čas s emancipovanou kamarádkou (Zuzana Stivínová), naváže kontakty s bývalým spolužákem (Jan Budař), nyní ředitelem galerie, aby posléze zjistila, že nejpřirozenější ženskou seberealizací by měl být mateřský úděl. Dlužno doplnit, že zvláště ve scénách, kdy se Vendula pokouší nalézt svůdné stránky své osobnosti, přestává herectví jaksi fungovat a mění se v planou estrádu. A pominout nelze ani postavičku poněkud škodolibého Martinova otce (zdá se mi, že Lubomír Paulovič vyslovuje česká slova jakoby ztěžkle), jenž se o celou sázku přičinil a později do děje rozličně zasahuje. Chlumský vyprávěný příběh, zajisté v daných mantinelech vyznačený už scénářem (Andrea Jarošová, Kristina Dufková), rozvíjí ve zřetelné, avšak zoufale prvoplánové žertovné nadsázce. Stačí si povšimnout, jak nakládá s Venduliným sváděním, jak řeší potyčky s Martinovou "načuřenou" sousedkou, jak líčí situaci v Martinově zaměstnání včetně ruského šéfa, jak vypointuje motiv blázince. Odevšad prosvítají klišé televizní, lehce stravitelné zábavy, zabalené do přitažlivého vizuálního obalu, jak naznačují až kýčovitě podmanivé krajinné záběry či okouzlující velkoměstský ruch. Dočkáme se dokonce i náznaků znepokojivého ohrožení (samozřejmě plynoucí jen z umně zastíraných informací), když děti, které uprchly z baletního nácviku, osloví jakýsi pán, štědře jim dopřávající pamlsky... Všimneme si však i dalších nenápadně sdělovaných mouder, která již přesahují rozměr pouhé nezávazné hříčky a dotýkají se běžných předsudečných názorů. Za prací do zahraničí (konkrétně do Ruska), i kdyby sebelépe placenou, by se odcházet nemělo, protože děti - možná i dospělí - se tam jaksi odnárodní. Ovšem nejvíce souhlasu určitě sklidí pojetí moderního abstraktního umění jako čehosi, co by hravě zvládly napatlat i malé děti. Ovšem takové obrazy jsou "in" a jejich důležitost stvrzuje i sám ministr (že by kultury?), když před televizními štáby stvrzuje svůj zájem o Venduliny obrazy, aniž tuší, že o ten první, který si již nadšeně zakoupil, se rozhodující měrou zasloužil její nejmladší syn. O čem tento film vlastně svědčí? Dotýká se naší přítomnosti, pevnosti rodinných svazků, seberealizace žen asi se stejnou vypovídací hodnotou, s jakou Gympl s (r)učením omezeným postihuje poměry ve středním školství. A jak je to s onou Venuší? Leckteré "vztahové" příručky přece přesvědčují, že - obrazně a dle antické mytologie řečeno - muži pocházejí z Marsu, zatímco ženy z Venuše...

Český trailer filmu Martin a Venuše