Z Lisbeth Salanderové sexy ustaranou mámou, která musí za každou cenu uchránit svého syna před násilnickým otcem. A jako by toho nebylo dost, z elektronické chůvičky slyší děsivé neznámé hlasy.
Ponuré norské sídliště plné tradiční skandinávské šedi. Nevlídné paneláky a chladné ovzduší. Depresivní prostředí pro rodinku, ovšem ideální kulisa pro mrazivý thriller. I když "mrazivý" je v tomhle případě přeci jen trochu silné slovo. Ale popořadě.
Do tohohle našeho sídliště se přistěhuje mladá matka Anna se svým synem Andersem, aby se zde ukryli a zapomněli na hrůznou minulost. Andersův otec se totiž pokusil svého synka neúspěšně utopit a Anna se nejvíc bojí toho, že by se mohl vrátit a svůj záměr dokončit. Proto až paranoidně dbá o Andersovo bezpečí.
Aby ho měla stále pod dohledem, zakoupí dětskou chůvičku a umístí ji do jeho pokoje. Co se ale zprvu zdálo jako skvělý nápad, vyústí po pár nocích v nepříjemné zjištění - Anna z přijímače slyší zoufalé volání o pomoc, které nepatří jejímu synovi. Jediné logické vysvětlení je, že její chůvička chytá nějakou jinou z některého z ostatních bytů. Anna proto začne pátrat, komu patří děsivý křik.
Malý byt, osamělá matka se synem a děs z neznáma - pokud by se
Babycall držel téhle základní premisy, mohl z něj být slušný thriller s lehkým přesahem do vod hororu. Režisér a scénárista
Pål Sletaune se ale rozhodl, že jen tak obyčejnou záležitost točit nehodlá. A to byla bohužel chyba.
Po slušném úvodu, který rozehraje hru několika jednoduchých postav a nechá diváka v očekávání detektivní zápletky, se postupně do děje přimotává stále více podivností, které zprvu přímočarou stavbu příběhu zvrhávají do čehosi mezi
Prokletým ostrovem a
Šestým smyslem.
Tyhle filmy lze ale v souvislosti s
Babycallem zmínit jen pro lehkou žánrovou spřízněnost, protože co se týče atmosféry a vůbec všeho ostatního, patří oba do úplně jiné ligy.
Babycall se jim snaží vyrovnat a přitom nezabřednout do již použitých šablon a to ho spolehlivě zabíjí. Snaha o originalitu a mix původních myšlenek v novém neotřelém poměru
Pålu Sletauneovi totiž bohužel moc nevychází - jeho film je neobratně vyskládanou hromádkou nastíněných, ale nedotažených vizí.
Přitom pan režisér v úvodu schopně buduje atmosféru a prodává hlavní duo postav bez sebemenšího problému.
Noomi Rapace jako paranodiní matka spasitelka neustále tlačí na schizofrenní pilu a příběh sledující její postavu dává pomalu, ale jistě nahlédnout pod její vykulenou slupku, která skrývá nějaká ta klasická nemilá překvapení, čímž z ní činí skutečně zájmu hodný objekt.
Mysteriózní linka Anny ale během filmu neprodělává žádný větší vývoj a její finální vyústění se snaží být tak hrozně originální a nečekané, že vlastně nedává valný smysl. Opět jsou na vině ostatní vrstvy příběhu, které se do té první vměšují velmi nešťastným způsobem a z původně realistické zápletky, která sázela spíš na pokřivenou psychiku postav, nakonec vyrábí pochybnou duchařinu s prvky detektivky.
Ta se bohužel sestává jen z řádky indicií, jež v polovině případů nemají velký význam a spíš než zájem vzbuzují u diváka totální nepochopení.
Babycall zkrátka mlží až za hranici únosnosti, a jelikož finální odhalení je krajně banální a tak trochu pitomé, všechno to zapálené šponování zvědavosti obecenstva ve výsledku vyznívá jako vtip. Film se ale přitom tváří naprosto vážně a sebevědomě, což ho v očích recenzentových bohužel sráží o jednu další cennou příčku níž.
Babycall není špatný film. Není ani nesympatický, naopak - má k dobru šedivou severskou atmosféru a pár fajn nápadů a momentů, ovšem ve své zběsilé paranoidní snaze vyhnout se klišé a stát se originálem nakonec
Pål Sletaune uštval sám sebe a zprvu slibně rozjetý thriller nedokočíroval do zdárného konce. Takhle je z něj "jen" fajn žánrovka určená hlavně pro fandy Skandinávie a
Noomi Rapace.
Originální trailer filmu Babycall