Turbulence, ty mám ze všeho nejraději. Už první dialog, v němž zazní hlas Woodyho Allena dává tušit, že film Do Říma s láskou zapadá do jeho tvorby jako správně otočená cihlička do zdi při hře Tetris. Další z řady konverzačních komedií osobitého amerického režiséra se odehrává v italské metropoli a sleduje osudy několika párů, vystavených životní zkoušce. Ve čtyřech povídkách se tu řeší výběr vhodného partnera, poslední předmanželská nevěra, nesplněné životní sny či promarněný život díky celoživotnímu nepochopení něžného pohlaví. Nenapodobitelný Allenův humor skvěle dokresluje rozverná italská hudba, která jeho psychologickým hrátkám dodává další úsměvný rozměr. Jako vždy u Allena i tady se prachobyčejná neuróza stává roztomilou charakterovou vlastností a postavy získávají na diváckých sympatiích především díky svým slabostem a nedostatkům. Zmiňovaná scéna v letadle před přistáním v Římě představuje postarší manželský pár, jenž jede do Itálie poznat nastávajícího manžela své dcery Hayley (Alison Pill). Woody Allen sám sebe obsadil do filmu po více než šesti letech a jeho postava je ve opět nepřehlédnutelná. Sarkastický otec, jenž se i přes svůj věk a manželčino kritizování nevzdal svých snů a v Římě se místo do nastávajícího tchána zamiluje do jeho otce. Charizmatický Ital má totiž letitý zvyk - ve sprše zpívá árie z Verdiho. Jerry (Woody Allen) se rozhodne jej dostat před posluchače na operní podia, byť to celý zbytek rodiny považuje za výsměch. Paralelně s Jerryho snahou sleduje divák i osudy jeho dcery Hayley, která se v Římě zamilovala na první pohled a po krátké známosti se hodlá vdávat. Její harmonický vztah se snoubencem Michelangelem (Flavio Parenti) naruší až příjezd rodičů - její matku a Allenovu manželku si zahrála Judy Davis. Mnohem větší šrámy v romantických představách si ale z Říma odvezou úplně jiní milenci. I novomanželé Antonio (Alessandro Tiberi) a Milly (Alessandra Mastronardi) se mají v Římě potkat s ženichovými rodiči. Životní krok jim ovšem zkomplikuje návštěva holiče. Milly se vydá hledat v blízkosti hotelu kadeřníka... a místo něho narazí na svůj idol (Ornella Muti). Exkurze u filmového štábu končí až v posteli, Millyina volba překvapivě padne na hotelového zloděje. Ani Antonio se ale mezitím nenudí a svým rodičům představí coby svoji manželku prostitutku Annu (Penélope Cruz), jež za ním do hotelu dorazí jako živý dar. Kaleidoskop příběhů ale doplňují ve filmu ještě další dva páry. Mladý architekt Jack žije se Sally, k níž míří na prázdniny kamarádka Monica (Ellen Page). Jack se snaží nebrat vážně varování své sympatické přítelkyně a ne příliš úspěšná a místy dost exaltovaná herečka ho tak postupně začíná stále více přitahovat. A omotávat si ho kolem prstu. I on se pak v důležitém životním momentu potkává v jednom zákoutí Říma se svým vysněným vzorem, slavným architektem Johnem (Alec Baldwin), jenž ho následně coby dobrý duch provází skrze ženské nástrahy vypočítavé Moniky. Vychází přitom ze svých vlastních pochybností o výběru správné životní partnerky, dokonce z něho čiší jakési přesvědčení, že si díky manželce zničil celý život. Absurdnost pak završuje mediální honička na domnělou celebritu (Roberto Benigni). Ten se v mnohém slavnému režisérovi podobá - ať už zaujatě líčí novinářům co ráno posnídal či názorně předvádí, jakým směrem se holí. Pokud se teď ptáte, co všechny ty části filmu spojuje dohromady, vězte, že kromě Říma a romantiky vůbec nic. Nečekejte překvapivé spojení do té doby nesouvisejících osudů na konci, zapomeňte na nějaké jednoznačné vyvrcholení děje nebo jeho naprostý zvrat. Nic takového. Woody Allen zůstal i tentokrát věrný konverzačním komediím, filmové charaktery ponechal pod vlivem typicky italského extrovertního chování (vyjma sama sebe) a do toho všeho opět vpašoval intelektuální tápání mezi zcela protichůdnými lidskými touhami. Zatímco jiní američtí filmaři romantickými komediemi diváky většinou utěšují, Woody Allen se jim snaží naznačit, že život byl, je a vždycky bude nevyzpytatelný a někdy i krutý. A že právě v tom přece spočívá jeho kouzlo. Allenovo hlavní kouzlo pak zase najdete v hereckém obsazení. Na herce totiž i nyní sázel především a i tentokrát měl vyloženě šťastnou ruku. Do Říma s láskou by mohlo okamžitě některé divadlo uvést na repertoáru coby divadelní hru. Tak hodně stěžejní jsou tu dialogy. Jen skrze scénář tu vykukuje Allenova smířlivost, kterou byste v jeho starších filmech hledali jen těžko. Hlavní hrdinové netrousí životní moudra, neperou se za každou cenu za svoji pravdu a vzájemně si naprosto automaticky uvolňují cestu. I Allenova věčná hravost se tu přesublimovala do slov, stejně jako v předchozím filmu Půlnoc v Paříži. U něho to prostě stačí, na některé vtipy nezapomenete ani po měsících. Třeba když Jerry plísní svoji ženu: "Hlavně mě neanalyzuj! Každý se někdy splete! A jestli ses napojila na Freuda, vzkaž mu, aby mi vrátil peníze!" Nebo když mu ona vrací úder poznámkou, že své IQ (údajně 160) zapomněl cestou přepočítat z dolarů na eura... Do Říma s láskou je ideální film pro letní měsíce. Přemýšlet nad ním začnete pořádně až po závěrečných titulcích a přitom vás nijak nezatíží neřešitelnými existencionálními otázkami. Samozřejmě, že těch se Woody Allen ani na stará kolena nezbavil. Jen je prostě přijal za své a v Do Říma s láskou je divákům zabalil do krásně se lesknoucího celofánu, z něhož je nakonec ani nemusíte vyndávat. Skvělá zábava prostě nepotřebuje hlubokou analýzu, stejně jako ji ve filmu nepotřebuje Jerry poblázněný nadšením pro svůj vlastní plán. Pokud se půjdete do kina na nového Allena od srdce zasmát, rozhodněte se nespletete.

Český trailer filmu Do Říma s láskou