Karel Vachek se už několikrát minul v běžným diváckým vkusem, jeho roztěkané, mnohdy trojhodinové dokumenty (Nový Hyperion, Co dělat, Bohemia docta, Kdo bude hlídat hlídače?, Záviš, kníže pornofolku), postrádají soudržnost. Navíc s oblibou vyhledává osoby často umanuté či nějak výstřední, takže zvolené téma, které se zpravidla dotýká stávajícího společenského klimatu, posouvají do bizarních poloh. Jeho poslední díla uváděla Asociace českých filmových klubů, nyní ji v případě snímku Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid zastoupil Národní filmový archiv, takže film spatříme nejspíš jen v pražském archivním kině Ponrepo. Počet diváků - pokud vydrží do konce - se tak bude nejspíš počítat v řádu stovek… Vachek se nepochybně vyznačuje úpornou snahou sledovat i skryté podtexty svého hledání. Nejlépe asi dopadl hned na úsvitu své kariéry s deziluzivním dokumentem Spřízněni volbou. V něm mapoval události roku 1968 a odhalil verbální i myšlenkovou ubohost tolik obdivovaných protagonistů "pražského jara". Jenže všudypřítomná rozevlátost, přítomná v jeho pozdějších projektech (za kameru se mohl vrátit až po pádu komunismu), jej ustavičně žene do rozmělňující šíře výpovědi, až počíná být složité udržet tak říkajíc krok s myšlenkovými rozlety, které přečasto a nespoutaně ulétávají, kam se jim zamane. Přitom Tmář a jeho rod se zdá patřit k jeho nejzábavnějším, ba nejrozmarnějším počinům: zaměřuje se na rozličné podoby víry a nevíry, dotýká se všelikých náboženských představ i upjatostí s nimi spojených, avšak svůj pohled rozšiřuje ještě dál, na poznatelnost všeho, co nás obklopuje. Rozlišuje totiž dvě reality: tu, kterou vnímáme a můžeme si ji případně ohmatat, a tu, která existuje nezávisle na nás - a o jejíž existenci, v nejzazším důsledku, nemusíme ani tušit, neboť se tají za slovy, věcmi, jevy. Týká se to všeho, počínaje náboženstvím a konče politickým zákulisím. Jak má režisér ve zvyku, ani ve Tmáři se neskrývá, vystupuje svými dotazy do vyprávění, tlesknutím přerušuje natáčení - a na rozdíl od svých předchozích dokumentů ponechává i záznam těch událostí (někdy jen ve zvuku!), které se odvíjejí po zatlesknutí. Nastoluje tak jakýsi rozměr neuzavřenosti a náhodnosti, jakoby se sám stával součástí snímaného dění, které plyne nezávisle na spuštěné kameře. Stejně jako v předešlých filmech také zde pracuje s dvěma základními stavebními prvky. Jednak se jako pozorovatel účastní převážně masových událostí, například příjezdu papeže nebo amerického prezidenta, také nahlédne do "uzdravovacích" seancí pochybných křesťanských sekt. Jednak rozmlouvá s lidmi ochotnými podělit se o svá stanoviska či pocity: tak se postupně vystřídá chasidský žid, odmítající křesťanství jako cosi modlářského, následován mladou ženou na vlastní kůži proživší mariánské zjevení a již poněkud zmateně žvatlavým filozofem Egonem Bondym, zjevně již majícím, obrazně řečeno, smrt na jazyku. A zpovídá také lidi svěřující se s tíživým přilepováním duchů na dosud žijící nešťastníky nebo s řáděním poltergeista, hýbajícím s dveřmi a pohybujícím s předměty. Samozřejmě nechybějí ani samozvaní odborníci přes záhady posmrtna (Moody), mimozemšťanů (Däniken) nebo třeba léčby rakoviny. Posléze dospívá k přesvědčení, že početní bohové dávné minulosti museli být zajisté mimozemšťané geneticky upravující zdejší lidskou populaci, jenže i ty musel, stejně jako celý vesmír, někdo stvořit. Bůh tedy kdesi trůní, i když přesahuje veškeré domněnky o údajných bozích či Bohu, ať již židovském či křesťansky trojjediném. Přitom tu paradoxně (a nevysloveně) prosvítá onen pradávný horror vacui, tedy strach z prázdna, z nicoty... Karel Vachek a jeho kameraman Karel Slach se pokoušejí evokovat rozměr jakoby nehmotné kamery volně proplouvající prostorem, tehdy většinou odpoutané od zdroje verbálního doprovodu - zvědavě obhlíží okolí, přibližuje se k předmětům a opět vzdaluje, proplétá se mezi lidmi, jak je patrné třeba z epizody věnované záhadným kamenným řadám u Kounova. Vypomáhají si rovněž obrazovou stylizací, ať již je to občasné užití tak zvaného rybího oka (výsledný záběr je jakoby zakulaceně zaoblený, neboť se deformuje obvyklá perspektiva), obrazové pole rozděluje do několika samostatných segmentů - a rádi používají do přírodního rámce zasazené televizní obrazovky, skrze něž akcentuje další témata (také výpovědi Egona Bondyho plynou jako televizní záznam). Tmář a jeho rod hledá i zřetelně ironizující kontexty, ať již na domácí půdě, nebo se za nimi vypravuje do zahraničí, do Londýna, kde pozoruje autobusovou reklamu hlásající, že Bůh pravděpodobně není, takže lidé by si měli užívat, do Ameriky, Japonska nebo do Bosny, kde pod kterýmisi kopci tamní záhadologové tuší pyramidy. Je ovšem pravda, že příliš jsem nedešifroval klíč, podle kterého byly jednotlivé motivy vyhledávány a skládány, ať již se odehrávají v cizině nebo v tuzemsku. Některé okamžiky jsou kompozičně nápadité, až skýtají nepřeberně se nabízejících významů: třeba pražský projev prezidenta Obamy, jemuž doprovod dělá socha Tomáše G. Masaryka umístěná v blízkém pozadí - a navíc mu nevidíme do obličeje, zakrytého deskou čtecího zařízení... Zarámování celého příběhu režisér utkal z (toliko) zvukových úryvků slavné operety Mam'zelle Nitouche, namluvené i nazpívané Oldřichem Novým (s ním navíc problesknou filmové ukázky z Kristiana a Pytlákovy schovanky). Melodií ovšem zaslechneme přehršel, například i jeden z popěvků Vodňanského a Skoumala o vědeckých kongresech. Zvukové stopy se občas dokonce prolínají v jedinou mnohohlasně šumivou entitu. Režisér průběžně začleňuje vysvětlující popisky v podobě hesel i vyčerpávajících soupisů, mezi něž například patří podrobný výčet válečných konfliktů, které se odehrály během minulého století - včetně děsivého počtu obětí. Karel Vachek se tak s jistou nadsázkou dotýká mnohých duchovních dilemat rádoby bezvěrecké české společnosti, přesto ochotné ledasjakým svéráznostem naslouchat a věřit. Sám vystupuje, jako kdyby sám hledal cestu houštinami, ačkoli si je dobře vědom, kudy své vyprávění hodlá vést. A počíná si přitom věru obratně, co chvíli pomrkávaje na diváka, že nic není takové, jak se na první pohled jeví.

Český trailer filmu Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid