Román Frankenstein neboli moderní Prometheus Mary Shelleyové bývá často řazen k prvním dílům sci-fi literatury. Za pozornost určitě stojí, že jej autorka začala psát v osmnácti letech, když se ona, její budoucí manžel Percy Bysshe Shelley, Lord Byron a John Polidori rozhodli soupeřit v tom, kdo napíše nejlepší hororový příběh. Na základě jejího snu o vědci, který stvoří živou bytost a posléze se zděsí, co to udělal, tak vznikl Frankenstein. Kniha vyšla o tři roky později, léta páně 1818 v Londýně jako dílo anonymního autora; teprve v druhé, v Paříži publikované edici z roku 1823 je uvedeno spisovatelčino jméno. Kniha se stala ideální předlohou pro nesčetné divadelní adaptace. První filmová verze přichází na řadu už v roce 1910 v Edisonově studiích a k vidění je například zde. Druhý pokus o převedení románu na plátna kin Life Without Soul z roku 1915 je dnes považován za nedochovaný. Po úspěchu Browningova Draculy začal v Universalu připravovat další horor režisér francouzského původu Robert Florey. Pro hlavní roli počítal opět s Bélou Lugosim. Dnes už se neví přesně, proč z obsazení postu režiséra i hlavní hvězdy sešlo, leckdy se zmiňuje Lugosiho arogance a nechuť hrát mlčenlivé a silně namaskované monstrum, jindy se vzpomínají tragické testovací záběry (které se bohužel nedochovaly). Dodnes nám naštěstí zůstal jeden krásně bizarní "teasový" plakát, lákající ještě na samotného Draculu (zde). Florey také spolupracoval na scénáři, jehož autorem byl Garrett Fort. Ten zpracoval neuvedenou divadelní hru Peggy Webling, adaptovanou Johnem L. Balderstonem. Obzvláště pozorní čtenáři si jména Fort i Balderston pamatují už z draculovského Stroje času. V titulcích výsledného snímku však pro Floreyho místo nezbylo. S Lugosim každopádně o rok později natočil velmi volnou, ale přinejmenším vizuálně velmi zajímavou adaptaci Poeovy klasiky Vraždy v ulici Morgue. Zatímco režisér zde dává plný průchod svým německo-expresionistickým choutkám, narcistní Béla jako šílený vědátor, který kvůli svým experimentům mučí a vraždí nevinné ženy, opět přehrává jako o život. Anglický režisér James Whale si získal pozornost svými dvěma dramaty z první světové války Konec cesty a Londýnský most. Do Frankensteina si z nich přivedl vnitřně nevyrovnaného Colina Clivea pro roli Henryho Frankensteina a okouzlující Mae Clarke coby jeho snoubenku Elizabeth. Pojednání o tom, jak režisérské vedení ovlivňuje herce, by se dalo napsat o výkonech draculovských harcovníků Edwarda Van Sloana a Dwighta Fryea v rolích Dr. Waldmana, resp. Fritze. Oba představitelé ztvárňují dost podobné postavy jako v Browningově snímku, jenže tentokrát podávají skutečně působivé filmové, nikoliv divadelně deklamační výkony. Životní úloha Frankensteinova monstra byla pro Borise Karloffa jednaosmdesátou filmovou rolí. Na mysl se dere pořekadlo o trpělivosti a růžích. I pod legendárním make-upem slavného maskéra Jacka Pierce a bez použití slov dokázal nešťastnému stvoření propůjčit obrovskou dávku smutku, zloby i hrozivosti. I díky němu se monstrum stalo popkulturní ikonou, kterou poznají také ti, co Whaleův snímek nikdy neviděli. Karloff si roli zopakoval i v následujících dvou dílech - Frankensteinově nevěstě a Frankensteinově synovi. Vizuálně je snímek jednoznačně ovlivněn německým expresionismem: hra se světlem a stínem, "křivé" záběry kamery, výrazné a nezvyklé kulisy - ať už jde třeba o úvod na hřbitově či celou laboratoř schovanou v mlýně - to všechno na sebe strhává pozornost a stává se součástí stylu vyprávění. Zatímco autorka předlohy nechala technické okolnosti vzniku monstra na čtenářově fantazii, Whale spolu s tvůrcem speciálních elektrických efektů Kennethem Strickfadenem předvedli "definitivní" verzi oživení, která se pak standardně používala i v dalších snímcích s Frankensteinovým monstrem. Zatímco dnes může Frankenstein fascinovat, ale těžko někoho pobouří nebo snad vyděsí, v roce 1931 byla situace diametrálně odlišná. Cenzoři neskousli především Frankensteinovu hlášku "Teď už vím, jaké to je, být Bohem." V Kansasu požadovali vystřižení rovnou dvaatřiceti scén, což by znamenalo zkrátit stopáž na polovinu! Od roku 1934 byl film upraven kromě zmíněné věty i o detailní záběr jehly vpichované do monstra, dále moment, kde Fritz mučí monstrum plamenem, a hlavně scénu, v níž monstrum omylem utopí malou dívku. Zmíněná scéna chyběla ve filmu i s ostatními "výstřižky" až do osmdesátých let a patří rozhodně k těm nejsilnějším momentům, věta o Bohu se dokonce do Frankensteina vrátila až v edici z roku 1999! Režisér James Whale, jehož život mimochodem zachycuje výtečné drama Bohové a monstra, žánr ani Borise Karloffa neopustil ani v následujícím roce ve snímku The Old Dark House a zazářil i o další rok později s příběhem Neviditelného muže. V pětatřicátém se k Frankensteinovu monstru vrátil, aby dokázal, že některé druhé díly mohou být opravdu lepší než sebevíc vydařené originály. Ale o tom zase někdy příště.

Originální trailer filmu Frankenstein