Stejně jako make-up Frankensteinova monstra v podání Borise Karloffa patří k ikonickým filmovým obrazům, tak i Whaleův snímek dodnes vyniká jako jeden z těch nejklasičtějších hororů vůbec. V naší sérii článků na téma monstra studia Universal tak logicky nesmí chybět.
Román
Frankenstein neboli moderní Prometheus Mary Shelleyové bývá často řazen k prvním dílům sci-fi literatury. Za pozornost určitě stojí, že jej autorka začala psát v osmnácti letech, když se ona, její budoucí manžel
Percy Bysshe Shelley,
Lord Byron a
John Polidori rozhodli soupeřit v tom, kdo napíše nejlepší hororový příběh. Na základě jejího snu o vědci, který stvoří živou bytost a posléze se zděsí, co to udělal, tak vznikl
Frankenstein. Kniha vyšla o tři roky později, léta páně 1818 v Londýně jako dílo anonymního autora; teprve v druhé, v Paříži publikované edici z roku 1823 je uvedeno spisovatelčino jméno.
Kniha se stala ideální předlohou pro nesčetné divadelní adaptace. První
filmová verze přichází na řadu už v roce 1910 v Edisonově studiích a k vidění je například
zde. Druhý pokus o převedení románu na plátna kin
Life Without Soul z roku 1915 je dnes považován za nedochovaný.
Po úspěchu
Browningova Draculy začal v Universalu připravovat další horor režisér francouzského původu
Robert Florey. Pro hlavní roli počítal opět s
Bélou Lugosim. Dnes už se neví přesně, proč z obsazení postu režiséra i hlavní hvězdy sešlo, leckdy se zmiňuje Lugosiho arogance a nechuť hrát mlčenlivé a silně namaskované monstrum, jindy se vzpomínají tragické testovací záběry (které se bohužel nedochovaly). Dodnes nám naštěstí zůstal jeden krásně bizarní "teasový" plakát, lákající ještě na
samotného Draculu (
zde).
Florey také spolupracoval na scénáři, jehož autorem byl
Garrett Fort. Ten zpracoval neuvedenou divadelní hru Peggy Webling, adaptovanou
Johnem L. Balderstonem. Obzvláště pozorní čtenáři si jména Fort i Balderston pamatují už z draculovského Stroje času. V titulcích výsledného snímku však pro Floreyho místo nezbylo.
S Lugosim každopádně o rok později natočil velmi volnou, ale přinejmenším vizuálně velmi zajímavou adaptaci Poeovy klasiky
Vraždy v ulici Morgue. Zatímco režisér zde dává plný průchod svým německo-expresionistickým choutkám, narcistní Béla jako šílený vědátor, který kvůli svým experimentům mučí a vraždí nevinné ženy, opět přehrává jako o život.
Anglický režisér
James Whale si získal pozornost svými dvěma dramaty z první světové války
Konec cesty a
Londýnský most. Do
Frankensteina si z nich přivedl vnitřně nevyrovnaného
Colina Clivea pro roli Henryho Frankensteina a okouzlující
Mae Clarke coby jeho snoubenku Elizabeth. Pojednání o tom, jak režisérské vedení ovlivňuje herce, by se dalo napsat o výkonech draculovských harcovníků
Edwarda Van Sloana a
Dwighta Fryea v rolích Dr. Waldmana, resp. Fritze. Oba představitelé ztvárňují dost podobné postavy jako v Browningově snímku, jenže tentokrát podávají skutečně působivé filmové, nikoliv divadelně deklamační výkony.
Životní úloha Frankensteinova monstra byla pro
Borise Karloffa jednaosmdesátou filmovou rolí. Na mysl se dere pořekadlo o trpělivosti a růžích. I pod legendárním make-upem slavného maskéra Jacka Pierce a bez použití slov dokázal nešťastnému stvoření propůjčit obrovskou dávku smutku, zloby i hrozivosti. I díky němu se monstrum stalo popkulturní ikonou, kterou poznají také ti, co Whaleův snímek nikdy neviděli. Karloff si roli zopakoval i v následujících dvou dílech -
Frankensteinově nevěstě a
Frankensteinově synovi.
Vizuálně je snímek jednoznačně ovlivněn německým expresionismem: hra se světlem a stínem, "křivé" záběry kamery, výrazné a nezvyklé kulisy - ať už jde třeba o úvod na hřbitově či celou laboratoř schovanou v mlýně - to všechno na sebe strhává pozornost a stává se součástí stylu vyprávění. Zatímco autorka předlohy nechala technické okolnosti vzniku monstra na čtenářově fantazii, Whale spolu s tvůrcem speciálních elektrických efektů Kennethem Strickfadenem předvedli "definitivní" verzi oživení, která se pak standardně používala i v dalších snímcích s Frankensteinovým monstrem.
Zatímco dnes může
Frankenstein fascinovat, ale těžko někoho pobouří nebo snad vyděsí, v roce 1931 byla situace diametrálně odlišná. Cenzoři neskousli především Frankensteinovu hlášku "Teď už vím, jaké to je, být Bohem." V Kansasu požadovali vystřižení rovnou dvaatřiceti scén, což by znamenalo zkrátit stopáž na polovinu!
Od roku 1934 byl film upraven kromě zmíněné věty i o detailní záběr jehly vpichované do monstra, dále moment, kde Fritz mučí monstrum plamenem, a hlavně scénu, v níž monstrum omylem utopí malou dívku. Zmíněná scéna chyběla ve filmu i s ostatními "výstřižky" až do osmdesátých let a patří rozhodně k těm nejsilnějším momentům, věta o Bohu se dokonce do
Frankensteina vrátila až v edici z roku 1999!
Režisér
James Whale, jehož život mimochodem zachycuje výtečné drama
Bohové a monstra, žánr ani
Borise Karloffa neopustil ani v následujícím roce ve snímku
The Old Dark House a zazářil i o další rok později s příběhem
Neviditelného muže. V pětatřicátém se k Frankensteinovu monstru vrátil, aby dokázal, že některé
druhé díly mohou být opravdu lepší než sebevíc vydařené originály. Ale o tom zase někdy příště.

Originální trailer filmu Frankenstein