Prostě film, jaký české kinematografii chybí jako sůl. A to byla německá produkce ještě před několika lety hotovým otloukánkem a mohla být ráda za talenty typu Josepha Vilsmaiera, který ji svými filmy s velkým F dokázal udržet nad hladinou, aby se neutopila v bahně doslovnosti, průměrnosti a trapného humoru. Naštěstí pak přišli Tykwer, Becker, Schwentke a další a houstnoucí krev německého filmu okysličili tím, že nectili hranice žánru a nebáli se točit tak, jak chtějí, a ne jak to po nich chtějí producenti. Lze jen litovat, že postupem času všichni zmínění neodolali vábení velkých producentů a začali točit filmy pro masy. Klika byla, že v záloze stáli Fatih Akın nebo právě Ziska Riemann, kteří dnes už stárnoucí předchůdce nahradili. A jak se Akın pohybuje ve svém německo-tureckém světě reality nahlížené optikou lyriky všedního dne, tak v sobě Riemann nezapře svou zkušenost s komiksy, kterým se dříve věnovala. Díky tomu se nebojí zkratkovitosti, jisté impresionistické náladotvornosti. A dlužno dodat, že se nestaví zády ani k době, kdy byla závislá na drogách, a je odhodlána bušit do diváka svou zkušenost s nimi a vymlátit z něj chuť na ně, i kdyby ho měla zkopat kanadou. Vizuálně, hudebně a vlastně i svým způsobem zvráceně opulentní snímek Lollipop Monster vypráví příběh dvou patnáctiletých dívek Ari a Oony. Zatímco Ari si kompenzuje pocit nepochopení sexem s neznámým mužem, Oona vyjadřuje bolest ze sebevraždy milovaného otce sebepoškozováním a morbidními kresbami. Jejich přátelství, na jehož trvanlivost by si nikdo nevsadil ani pětník, jim však pomáhá zvládat pokrytectví okolí a vnitřní bezbřehou osamělost. Ačkoliv se může zdát, že Lollipop Monster je drama, daleko blíže má ke komedii, i když komedii černé jako krém na boty a cynické, až to někdy jde za hranici vkusu. Jenomže tam, kde se tyto hranice překračují, celé vyznění filmu "změkčuje" jeho originální vizuální zpracování, pohrávající si se všemi odstíny pastelových barev, tak typických pro barbínovské lolitky. Stejně důležitý jako forma je však pro Riemann také obsah. Vymezuje se totiž vůči současnému trendu stádnosti mladých lidí, kteří nemají potřebu chodit na barikády tak jako jejich rodiče a jejichž cílem je vybudovat si kariéru, vydělat dost peněz a vést "šťastný" život. Jenomže je vůbec možné takový život žít, když se stanete otroky systému, který vás uvrtá do hypotéky, leasingu a vůbec celoživotní účasti v koloběhu vydělávání-vydávání peněz? Pro rozdílnost žánru možná není nejvhodnější Lollipop Monster srovnávat právě s thrillerem Hanna, ale oba filmy spojuje téma hrdinek vymezujících se proti většině, odvaha žít si po svém a dobrovolně se postavit mimo kruh.

Originální trailer filmu Lollipop Monster Když snímek běžel na karlovarském festivalu, začalo se mu přezdívat "německé Sedmikrásky". No... do opusu Chytilové německým "zrůdičkám" přece jen schází ještě krapet té nekonformnosti a odvahy pobuřovat a klást nepříjemné otázky, na druhou stranu jsou jednoznačně nejdospělejším a nejpravdivějším snímkem o mladých pro mladé. Už jen proto byste si je neměli nechat ujít. V kině! Protože jejich filmovost se přímo vzpírá plochým obrazovkám a monitorům.