Jedním z cílů filmu, jenž je mimochodem slovenským kandidátem na Oscara, je poukázat na existenci tzv. „syndromu zapomenutého dítěte“, tedy výpadku pozornosti, který souvisí s mechanismem fungování paměti. Nejde o to, že by rodič, jenž zapomene své dítě v autě (nebo někde jinde), byl nezodpovědný nebo nedostatečně milující. Spíše to souvisí s nutností řešit vícero věcí najednou, kdy má lidský mozek tendenci zjednodušeně nakládat s povinnostmi, které narušují denní rutinu či obvyklé penzum běžných činností. Stát se to může leckomu. Snímek je stejnou měrou psychologickým dramatem o vnitřním pocitu viny a bolesti a o partnerské krizi, jako je též filmem o rodičovské lásce, soucitu, odpuštění a snaze naučit se vnímat tragickou událost očima těch, kteří trpí jejími následky. Filmové vyprávění tak nabízí pohled z druhé strany, jenž je v opozici vůči tendenci odsuzovat a ostrakizovat zapomnětlivé rodiče za jejich nešťastné osudové pochybení.

Drama se soustředí zejména na perspektivu titulního otce, jehož trauma z rodičovského selhání a zodpovědnosti za smrt vlastního dítěte doprovází zmatení z toho, že si jasně vzpomíná, jak dcerku sám odváděl před branou školky do náruče mávající učitelky. Jak se později ukáže, šlo o falešnou vzpomínku, kterou si jeho mozek utvořil na základě mylných informací. Příběh se soustředí jak na jeho vlastní pocity a na vnitřní boj se sebou samotným, tak na pohyby ve vztahu s manželkou, která je danou situací otřesená stejně jako on. Na drobné nuance bohaté a procítěné herecké výkony Milana Ondríka a Dominiky Morávkové jsou jednou z největších předností celého filmu. Chování jejich postav bylo konzultováno s četnými psychology a jejich reakce na bezútěšnou a nezvratitelnou situaci tak působí věrohodným dojmem.

Druhou významnou předností je způsob, jakým je film natočen. Jeho naprostá většina je realizována v sérii dlouhých, často mnohaminutových záběrů, jejichž nasnímání muselo být nesmírně náročné jak po stránce herecké a dialogové, tak z hlediska technické práce s kamerou, která často následuje hlavního hrdinu uvnitř různých budov, místy vylézá oknem ven a zase zpátky nebo kupříkladu vniká zvenku dovnitř auta. Řemeslné provedení filmu je bezchybné, dlouhé záběry lépe umožňují divákům napojit se na titulní postavu otce, prožívat s ním určité okamžiky v reálném čase a snadněji se vcítit do jeho myšlenek a pocitů. Hlavně ale ta mozaika dlouhých scén stále dovedně a bezešvě vypráví příběh, aniž by v něm něco podstatného chybělo a divák se ztrácel v proměnách ve vývoji postav a jejich uvažování.

Nejistoty mohou panovat ohledně scény u soudu, která má určité rezervy nejen scenáristické, ale s ohledem na přednes některých představitelů soudního procesu také herecké. Zároveň jde o jedinou scénu v celém filmu, která se nesoustředí tolik na vnitřní svět hlavního hrdiny, ale spíše přesouvá pozornost na vnější atributy – důraz je v ní kladen na pohled veřejnosti na trpícího protagonistu a též na očekávání, jak bude na konci znít rozsudek. Rozpaky může budit též samotný závěr, který se až příliš opírá o zmíněnou skutečnou událost ze Slovenska a svou výlučností ztrácí trochu ze své obecné platnosti.

Film Otec je jinak velmi silným dramatem špičkové evropské úrovně, jenž dokáže zapůsobit jak emočně a herecky, tak netradičním filmařským zpracováním. Jeho téma je náročné, koncepčně a vypravěčsky je ale uchopeno se značnou suverenitou. Z trojice hraných celovečerních filmů režisérky Terezy Nvotové jde rozhodně o její prozatím nejlepší počin.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]