V britském dramatu Pardon, nezastihli jsme vás se jeho režisér (zapřisáhlý levičák a hlavní představitel britského sociálního realismu) Ken Loach spolu se svým dvorním scenáristou (a bývalým humanitárním aktivistou) Paulem Lavertym rozhodli věnovat aktuálnímu palčivému společenskému tématu, jemuž doposud příliš filmů zasvěceno nebylo – prekarizovaným zaměstnáním. Nestabilním pracovním poměrům, postihujícím zaměstnance na rozdíl od klasických pracovních úvazků řadou nejistot (včetně neplaceného pojištění, klouzavého výdělku, žádné mateřské ani jiné dovolené a nepevné pracovní doby).Současně padlo rozhodnutí pojmout snímek po formální a vypravěčské stránce velmi podobně jako jejich předchozí film Já, Daniel Blake, s nímž vyhráli na festivalu v Cannes v roce 2016 Zlatou palmu. Cílem zřejmě bylo pokusit se navázat na jeho úspěch s podobně kritickým a apelativním příběhem o obyčejných lidech, jejichž životní mizérii prohlubuje marná snaha prorazit ve špatně nastaveném systému, který jejich problémy akorát stupňuje. Ve snímku Já, Daniel Blake byl tímto systémem byrokratický mechanismus sociálních úřadů, v dramatu Pardon, nezastihli jsme vás se stávají terčem kritiky pro změnu dohody o pracovních činnostech a zaměstnávání osob samostatně výdělečně činných.
V čele dění je tentokrát rodina se dvěma dětmi (dospívající syn a mladší holčička), přičemž matka je sociální pracovnice (a dojíždí každý den autobusem za nespočtem svých klientů, povětšinou zmatených starých lidí a nemohoucích invalidů, kteří se o sebe nedokáží sami postarat), zatímco otec dělal doposud všechno možné a nyní se snaží uspět jako kurýr v licencované doručovací službě. Těší se na to, že ve firmě bude svým vlastním pánem a konečně vyřeší mnohé dluhy a nepříznivou rodinnou finanční situaci, ale ve skutečnosti se v té firmě stane naopak jejím otrokem – když si chce vzít volno, musí za to platit vysoké pokuty, musí mít na doručování vlastní dodávku a je po něm vyžadováno plnění nabitého doručovacího plánu, v němž se příliš nepamatovalo na čas určený pro vyměšování.Ken Loach a Paul Laverty tudíž opakují osvědčené schéma, kdy divákům představí snaživou, dobráckou a férovou proletářskou rodinu, která musí snášet všelijaká příkoří, každý den dře téměř do zemdlení a naprostého vysílení a nic moc z toho nemá, přičemž za viníka jsou v tomto případě označováni jejich zaměstnavatelé, kteří je nutí pracovat šest dní v týdnu po dvanáct hodin denně (plus neplacené přesčasy), téměř je nenechají trávit čas se zbytkem rodiny a prakticky je v honbě za co největší efektivitou sprostě vykořisťují a nutí pracovat za útrpných podmínek.
Film tímto způsobem reflektuje to, jak je v dnešní době náročné sehnat práci a že leckterá zaměstnání si doopravdy diktují nelidské nároky – přičemž snímek slouží jako jejich obžaloba. Činí tak ale prostřednictvím citově manipulativního příběhu o rodině, které se dějí od začátku do konce samé špatnosti a komplikace, za něž často mohou i jejich špatná rozhodnutí a vzájemné disfunkční vztahy a případně i nepřízeň osudu, tedy nikoli zaměstnavatelé. Na ty ale snímek stejně svaluje veškerou vinu, protože hrdinům akorát vytvářejí pracovní podmínky, za nichž je těžší ty komplikace řešit, okrádají je o čas určený pro rodinu, kvůli čemuž se jejich dětem nedostává dostatečného množství pozornosti, a zaplavují je stresem, kvůli němuž jsou každým dnem vyčerpanější a unavenější, a proto častěji dělají chyby a ztrácejí schopnost racionálně uvažovat.
Oproti filmu Já, Daniel Blake, v němž si jeho tvůrci vystačili s konfrontací postav se zkostnatělým a absurdně nesrozumitelným úřednickým aparátem (a z toho vyplývalo jejich utrpení), jsou tudíž ve snímku Pardon, nezastihli jsme vás do tohoto utrpení zahrnuty i osobní problémy hrdinů uvnitř rodiny (ukázkově nevděčný syn chodí za školu a sprejuje po zdech, rodiče se kvůli tomu hádají, dcerka se z toho v noci počůrává), které s jejich zaměstnáními souvisejí pouze z hlediska aspektů výše zmíněných (plus to, že si kvůli tomu musejí brát v práci nečekaně volno, což je značně problematické a stojí je to velké peníze).
Film tímto způsobem reflektuje to, jak je v dnešní době náročné sehnat práci a že leckterá zaměstnání si doopravdy diktují nelidské nároky – přičemž snímek slouží jako jejich obžaloba. Činí tak ale prostřednictvím citově manipulativního příběhu o rodině, které se dějí od začátku do konce samé špatnosti a komplikace, za něž často mohou i jejich špatná rozhodnutí a vzájemné disfunkční vztahy a případně i nepřízeň osudu, tedy nikoli zaměstnavatelé. Na ty ale snímek stejně svaluje veškerou vinu, protože hrdinům akorát vytvářejí pracovní podmínky, za nichž je těžší ty komplikace řešit, okrádají je o čas určený pro rodinu, kvůli čemuž se jejich dětem nedostává dostatečného množství pozornosti, a zaplavují je stresem, kvůli němuž jsou každým dnem vyčerpanější a unavenější, a proto častěji dělají chyby a ztrácejí schopnost racionálně uvažovat.Oproti filmu Já, Daniel Blake, v němž si jeho tvůrci vystačili s konfrontací postav se zkostnatělým a absurdně nesrozumitelným úřednickým aparátem (a z toho vyplývalo jejich utrpení), jsou tudíž ve snímku Pardon, nezastihli jsme vás do tohoto utrpení zahrnuty i osobní problémy hrdinů uvnitř rodiny (ukázkově nevděčný syn chodí za školu a sprejuje po zdech, rodiče se kvůli tomu hádají, dcerka se z toho v noci počůrává), které s jejich zaměstnáními souvisejí pouze z hlediska aspektů výše zmíněných (plus to, že si kvůli tomu musejí brát v práci nečekaně volno, což je značně problematické a stojí je to velké peníze).Mírná manipulace nicméně i tentokrát tvůrcům prochází díky tomu, jak přirozeně film vystavěli, jak věrohodně napsali veškeré postavy i jejich dialogy a jaké herce do snímku obsadili. Kris Hitchen i Debbie Honeywood v rolích otce a matky oba excelují a působí maximálně věrohodně jak ve scénách, v nichž se po nich chce vyhrocenější výkon, tak v pasážích, v nichž mají být naopak umírnění a pasivně přijímající rány osudu. Děj skvěle graduje a jeho tíživý závěr poměrně dlouho účinně doznívá. Navíc, stejně jako v případě dramatu Já, Daniel Blake, provokativně a empaticky upozorňuje na univerzální společenský problém, nad nímž je důležité se zamýšlet, přestože to málokdo dělá.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
