Kontroverzní umělec a provokatér Gaspar Noé napsal a natočil svůj nový francouzský snímek Climax jako kombinaci psychedelického hororu a tanečního filmu a s touto směsí vytřel zrak divákům v Cannes (a nedávno zvítězil na festivalu ve španělském Sitges). Sleduje v něm skupinu zhruba třiceti tanečníků a tanečnic, kteří pořádají po úspěšném tréninku na turné po USA soukromý závěrečný večírek, a jimž někdo okoření občerstvení v čele se sangrií nějakou drogou (pravděpodobně éčkem nebo LSD), která jim všem zamotá hlavu a uvrhne je do halucinogenního deliria.Kdo už něco od Gaspara Noého viděl, tomu může Climax připadat jako fantastická podívaná poskládaná z režisérových tradičních osobitých trademarků, které systematicky roztrousil po tanečním mejdanu a cíleně tak stvořil apokalyptické pásmo horečnatých nočních můr s prakticky nulovým dějem, ale maximální efektností. Na začátku pobaví nekonvenčním úvodem, v němž proběhnou odzadu nejprve závěrečné titulky (a název filmu se objeví až někdy v polovině), vystřídané dlouhou statickou scénou, v níž se všechny postavy krátce představují. Následně uhrane poutavě nasnímanými tanečními čísly (hypnoticky dokonalé úvodní vystoupení je čistě extatickým zážitkem), v půli přerušenými pásmem dialogů. No a po zbytek stopáže už „jen“ rozrušuje obecenstvo pozvolna stupňovanou, vizuálně extravagantní a experimentální dravou hudební jízdou s postavami propadajícími se do různých úrovní blouznění za doprovodu velkolepé kameramanské show s epileptickou choreografií.
Pokud s Noého filmografií obeznámeni nejste, bude to o něco složitější, a v takovém případě bude film do značné míry možná i zkouškou toho, kam až jste v cestě za netradičním filmovým prožitkem ochotni zajít a kam až sahá vaše divácká výdrž (ale ani tak bych vás neodrazoval, protože jde o prožitek natolik výrazný a odlišný od čehokoli jiného, že to stojí za to zkusit). Sledovat filmy Gaspara Noého je totiž jako objevovat nové formy komunikace, přičemž v Climaxu ještě tento originální a svérázný filmař mluví několika jazyky naráz.Taneční kreace jsou sice úžasné, natáčené často v dlouhých a téměř nehybných záběrech s minimálním množstvím střihů, a levou zadní strkají do kapsy většinu toho, co nabízí např. série Let´s Dance, ale když jich vidíte více než deset minut v kuse, už se vám mohou snadno přejíst. Jindy jsou zas střihy naopak záměrně zvýrazněny a protaženy do podoby černě probleskujících oddělovačů, závěr zas kulminuje stroboskopickou sekvencí. Druhá polovina filmu pak sestává převážně z jednoho předlouhého krkolomného záběru (42 minut), v němž kamera proplouvá místnostmi, kde se míhají agonické postavy na špatném tripu v přemrštěných obrazech přeludů, brutalit, orgií a nejrůznějšího vyvádění s elektronickým soundtrackem na pozadí.
Nicméně jakkoli bláznivě a divoce to zní, tak Climax kupodivu působí na Noého standardy ještě relativně umírněně. Původem argentinský režisér a scenárista si totiž tentokrát hlavně pohrává s filmovou formou, remixuje elementy, které si stihl vyzkoušet již dříve, a splétá z nich zábavnou a kuriózní atrakci plnou nezapomenutelných momentů, avšak s ničím vyloženě šokujícím, novým, odvážným nebo mimořádně kontroverzním nepřichází. O žádný hlubší význam než o metaforický obraz rozpadu civilizované společnosti na omezeném prostoru tanečního parketu, několika pokojů a dlouhé chodby se ani nepokouší, ani se příliš nesnaží překonávat čistě fyzické výjevy typu patnáctiminutového znásilnění ve Zvráceném nebo scén natáčených zevnitř vagíny ve Vejdi do prázdna nebo v Love. Většina provokatérství se odehrává pouze na úrovni úspěšné snahy zahltit divákovy smysly všemi dostupnými prostředky a natočit filmový ekvivalent drogového rauše. Přesto se Climax v rámci Noého filmografie řadí k tomu nejlepšímu a navíc je z jeho filmů tím nejdynamičtějším a nejsvižnějším.
Pozoruhodným novým nápadem je akorát záběr na poličku s desítkami VHS filmů a knížek, na jejichž hřbety se můžete v jedné scéně v úvodu snímku dostatečně dlouho vynadívat (jsou tam věci jako Suspiria Daria Argenta, Posedlost Andrzeje Żuławskiho, Mazací hlava Davida Lynche nebo Saló aneb 120 dnů sodomy od Pasoliniho) a pak přemýšlet, jakým způsobem na ně Climax odkazuje, případně jaký mají vztah k režisérovým starším filmům, protože jde patrně o Noého oblíbené filmové a literární počiny, jenž ho v jeho díle výrazně inspirovaly.
Nicméně jakkoli bláznivě a divoce to zní, tak Climax kupodivu působí na Noého standardy ještě relativně umírněně. Původem argentinský režisér a scenárista si totiž tentokrát hlavně pohrává s filmovou formou, remixuje elementy, které si stihl vyzkoušet již dříve, a splétá z nich zábavnou a kuriózní atrakci plnou nezapomenutelných momentů, avšak s ničím vyloženě šokujícím, novým, odvážným nebo mimořádně kontroverzním nepřichází. O žádný hlubší význam než o metaforický obraz rozpadu civilizované společnosti na omezeném prostoru tanečního parketu, několika pokojů a dlouhé chodby se ani nepokouší, ani se příliš nesnaží překonávat čistě fyzické výjevy typu patnáctiminutového znásilnění ve Zvráceném nebo scén natáčených zevnitř vagíny ve Vejdi do prázdna nebo v Love. Většina provokatérství se odehrává pouze na úrovni úspěšné snahy zahltit divákovy smysly všemi dostupnými prostředky a natočit filmový ekvivalent drogového rauše. Přesto se Climax v rámci Noého filmografie řadí k tomu nejlepšímu a navíc je z jeho filmů tím nejdynamičtějším a nejsvižnějším.Pozoruhodným novým nápadem je akorát záběr na poličku s desítkami VHS filmů a knížek, na jejichž hřbety se můžete v jedné scéně v úvodu snímku dostatečně dlouho vynadívat (jsou tam věci jako Suspiria Daria Argenta, Posedlost Andrzeje Żuławskiho, Mazací hlava Davida Lynche nebo Saló aneb 120 dnů sodomy od Pasoliniho) a pak přemýšlet, jakým způsobem na ně Climax odkazuje, případně jaký mají vztah k režisérovým starším filmům, protože jde patrně o Noého oblíbené filmové a literární počiny, jenž ho v jeho díle výrazně inspirovaly.Climax je tudíž i vytříbenou poctou režisérovým filmovým a knižním vzorům a z hlediska celkové atmosféry příjemně nepříjemnou a zvrhlou, leč uhrančivou laskominou na hranici vědomí. Noé míchá sangríi na míru a servíruje ji v podobě podmanivého, kinetického a progresivního uměleckého filmu, jemuž lze ledacos vytýkat, ovšem důvodů, proč jej obdivovat, je podstatně víc. Mezi ony výtky se navíc řadí to, co je Noému vytýkáno s železnou pravidelností u každého jeho nového filmu, a sice problém s občas neúnosnou délkou záběrů, související s neschopností utnout scénu včas, a narcistické zahledění do sebe samého a do zjevně oblíbených konkrétních formálních prostředků, které dokolečka recykluje.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
