Český film Zlatý podraz režiséra Radima Špačka (Pouta, Místa) je natočen podle nebeletristické knihy Nebáli se své odvahy, jenž encyklopedicky líčí více než stoletou historii československého basketbalu, a kterou její autoři Jakub Bažant a Jiří Závozda ve spolupráci s filmařkou Kristinou Nedvědovou zároveň adaptovali do podoby filmového scénáře. Na rozdíl od knihy se film zaobírá podstatně menším časovým úsekem, soustředěným zejména na poválečné období mezi roky 1946 a 1951, v němž sleduje osudy československého basketbalového týmu, jemuž se tehdy podařilo prosadit na mezinárodních turnajích.
Snímek by tak chtěl být zároveň příběhem velké osudové lásky, jíž různé důvody bránily v naplnění, příběhem o přátelské pospolitosti mezi hráči, svorně vzpomínajícími na bývalého trenéra, mučeného za války, příběhem o národu zmítaném nejistou dobou temna, jenž nalézal útěchu a naději alespoň ve vítězstvích domácích sportovců, a příběhem o odvaze a spravedlnosti v kontrastu s bezpáteřním slabošstvím těch, kteří se namísto vzdoru rozhodli silnějšímu nepříteli lízat paty, to vše na pozadí politicky a společensky vyhrocených časů poválečného Československa. A tohle všechno Zlatý podraz skutečně je, akorát se při té přemíře motivů a postav všemu věnuje trochu polovičatě, následkem čehož nic z toho nenechá doopravdy dramaticky a emocionálně zapůsobit.
Většinu podobných nedostatků však bohatě vynahrazují technické aspekty a zejména pak audiovizuální složka filmu a velkolepá výprava, čítající davové scény na autenticky vypadajících basketbalových halách s tribunami se stovkami komparzistů a stoprocentně přesnou dobovou stylizaci včetně všech interiérů, kostýmů, rekvizit a účesů. K atraktivně líbivému dojmu přispívá i příjemně retro obraz kameramana Vladimíra Smutného a výrazná hudba Jakuba Kudláče. Schopných herců je ve filmu celá řada (nezmíněni byli ještě Alena Mihulová coby Frantova maminka nebo Ondřej Malý v roli manažera basketbalového týmu), avšak byť všichni hrají konzistentně velmi slušně, tak se o nikom nedá říct, že by předváděl nějaký vyloženě nadstandardní nebo výjimečný výkon. Největším přínosem režiséra Radima Špačka je pak především styl jeho vyprávění, ne vždy zcela přehledný, ale povětšinou srozumitelný i bez otravné doslovnosti a prezentující netriviální příběh v konstantním tempu.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]












