Nejnemožnější britský tajný agent Johnny English (opět Rowan Atkinson), toho času na agentské penzi a povoláním učitel, se po sedmi letech vrací do akce. Když se totiž Anglie stane obětí kyberterorismu a identity všech zaměstnanců tajných služeb jsou kompromitovány, je třeba vytáhnout ze zálohy někoho ze staré školy, aby škůdce vypátral podle hesla: „Digitálního padoucha lze dopadnout jen analogovými metodami.“Třetí díl Johnnyho Englishe tentokrát hodně staví na kontrastu nejmodernějších technologií s notně zastaralými a zaprášenými vymoženostmi ze začátku století, s nimiž je Johnny English zvyklý pracovat, a na jeho konfrontaci se současnými vychytávkami, jako jsou chytré telefony nebo virtuální realita. Respektive chtěl by na tom stavět, leč bohužel není příliš nápaditý a málokdy využívá potenciál nějaké scény naplno, takže těch konfrontací Johnnyho Englishe s něčím supermoderním, čemu dostatečně nerozumí, je ve filmu poměrně málo. Většinu humoru tak nakonec stejně zabírají staré známé Atkinsonovy fyzické gagy a parodické odkazy na špionské filmy, čerpající však v mnohém už z předešlých dvou dílů.
Celkově je tudíž humor ve filmu Johnny English znovu zasahuje již poněkud unavený a vyčpělý a z velké části předvídatelný. Rowan Atkinson sice pořád víceméně zvládá dělat „beanovskou komiku“, ale skečů ve stylu pana Beana film příliš mnoho nenabízí – nechat hrdinu vypít drink tak, aby se mu v nose zachytilo paraplíčko, nebo nechat ho v přestrojení za číšníka flambovat krevety, aby se lekl ohně a rozsypal krevety po podlaze, ještě nelze považovat za skeč, natož za dobrý skeč. Většinu filmu se tudíž Rowan Atkinson jen šklebí, a když se po něm chce něco fyzicky náročnějšího (třeba tancovat na diskotéce), působí to nepříjemně divně.
Scénář k filmu sice napsal William Davies, který se scenáristicky podílel i na obou předchozích dílech (a Atkinson tentokrát také přicmrndával), ale režijně jde o dílo televizního režiséra Davida Kerra, který natočil tento snímek ve svých padesáti letech jako svůj celovečerní kino-debut. To možná vysvětluje, proč třetí Johnny English působí spíš jako komedie, které se natáčely před dvaceti až třiceti lety, a proč kvůli své celkové tvůrčí lenosti, nenápaditosti a zastaralosti nesnese srovnání ani se svými předchozími díly (svižnějšími a vynalézavějšími), natož pak aby snesl srovnání se svými vzory v seriózním špionském žánru.
Všechno tudíž odkazuje k tomu, že tvůrci filmu jsou staromilci, co neměli dost peněz na pořádné akční scény, ale bohužel ani dost nápadů a snahy přijít s něčím novým. Symptomatický je i jejich postoj k novým technologiím, které jsou prezentovány jako nástroj zla, a jimž většina postav ve filmu nerozumí – včetně hlavního hrdiny, jehož nepřizpůsobivost vůči moderním výdobytkům tvůrci velebí coby ctnost (dokonce ho ve finále snímku obléknou do středověkého brnění, aby zveličili, že je hrdinou staré doby). Hrdinou, jenž je obecně považován za neschopného blbce, který všechno zkazí a úspěchu dosáhne vždy jen omylem díky náhodným souhrám okolností, ale zároveň je v závěrečných scénách chválen britskou premiérkou (překvapivě křečovitá Emma Thompson) jakožto reprezentant těch správných britských hodnot a kvalit.
Celkově je tudíž humor ve filmu Johnny English znovu zasahuje již poněkud unavený a vyčpělý a z velké části předvídatelný. Rowan Atkinson sice pořád víceméně zvládá dělat „beanovskou komiku“, ale skečů ve stylu pana Beana film příliš mnoho nenabízí – nechat hrdinu vypít drink tak, aby se mu v nose zachytilo paraplíčko, nebo nechat ho v přestrojení za číšníka flambovat krevety, aby se lekl ohně a rozsypal krevety po podlaze, ještě nelze považovat za skeč, natož za dobrý skeč. Většinu filmu se tudíž Rowan Atkinson jen šklebí, a když se po něm chce něco fyzicky náročnějšího (třeba tancovat na diskotéce), působí to nepříjemně divně.Dost velká část scének, které měly být vtipné, pak selhává v úplně základních věcech, jako je moment překvapení, správné načasování nebo návaznost záběrů. Například když si Johnny English vypůjčí od ruské tajné agentky (Olga Kurylenko) mobil a natočí s ním video, jenž má dokázat padouchovu vinu, ale pak si ten mobil nechtěně prohodí se stejným telefonem nějaké náhodné paní, tak se potom nelze divit ani zasmát tomu, že je při promítání onoho videa přehráno něco jiného, než očekával. A samozřejmě už nikoho nezajímá, že nějaká paní má od té doby u sebe mobil ruské tajné agentky. Ani tu agentku to nezajímá.
Scénář k filmu sice napsal William Davies, který se scenáristicky podílel i na obou předchozích dílech (a Atkinson tentokrát také přicmrndával), ale režijně jde o dílo televizního režiséra Davida Kerra, který natočil tento snímek ve svých padesáti letech jako svůj celovečerní kino-debut. To možná vysvětluje, proč třetí Johnny English působí spíš jako komedie, které se natáčely před dvaceti až třiceti lety, a proč kvůli své celkové tvůrčí lenosti, nenápaditosti a zastaralosti nesnese srovnání ani se svými předchozími díly (svižnějšími a vynalézavějšími), natož pak aby snesl srovnání se svými vzory v seriózním špionském žánru.První Johnny English (2003) totiž nebyl pouhou parodií na Jamese Bonda – on byl prakticky dokonalou nápodobou bondovského příběhu, akorát s nešikovným nekňubou v hlavní roli. Jenže od té doby se bondovky vyvinuly v komplexnější a psychologicky sofistikovanější podívanou (a konkurenční série Mission: Impossible se zas posunula k čím dál tím monumentálněji snímané akci), zatímco nejnovější pokračování Johnnyho Englishe zdegenerovalo v něco, co připomíná spíš Dostaňte agenta Smarta nebo Agenta WC 40.
Všechno tudíž odkazuje k tomu, že tvůrci filmu jsou staromilci, co neměli dost peněz na pořádné akční scény, ale bohužel ani dost nápadů a snahy přijít s něčím novým. Symptomatický je i jejich postoj k novým technologiím, které jsou prezentovány jako nástroj zla, a jimž většina postav ve filmu nerozumí – včetně hlavního hrdiny, jehož nepřizpůsobivost vůči moderním výdobytkům tvůrci velebí coby ctnost (dokonce ho ve finále snímku obléknou do středověkého brnění, aby zveličili, že je hrdinou staré doby). Hrdinou, jenž je obecně považován za neschopného blbce, který všechno zkazí a úspěchu dosáhne vždy jen omylem díky náhodným souhrám okolností, ale zároveň je v závěrečných scénách chválen britskou premiérkou (překvapivě křečovitá Emma Thompson) jakožto reprezentant těch správných britských hodnot a kvalit.Johnny English znovu zasahuje je líná a zaostalá komedie bez fantazie, jejíž humor je slabý, otřepaný a předvídatelný. Rowan Atkinson je sice jindy schopen zachránit mnohé, ale tentokrát to bohužel nestačí. Zatím nejslabší díl série, i když pořád je to rozhodně lepší než libovolný Austin Powers.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
