, jednoho z nejzajímavějších a nejslibnějších filmových tvůrců současné české kinematografie, je komediálně-dramatická sychravá road movie propojující „pubertální“ příběh dvou dospívajících chlapců se sociálním dramatem – ostatně střídání dětské a dospělé perspektivy je pro původem slovinského filmaře elementem znatelně přítomným i v jeho předchozích filmech
). Ve
pak dětskou perspektivu zprostředkovává víceméně teenagerská komedie, v níž se mladiství hrdinové opájí iluzí volnosti, s ničím si příliš nelámou hlavu a sní o sexu s pohlednou stopařkou, kterou naberou po cestě, kdežto dospělý pohled do snímku zanáší hlavně scény s policisty a také sociální rovina naznačující, že oba chlapci pocházejí ze slabších poměrů, kde se jimi a jejich spontánním odjezdem nikdo příliš nezabýval.
Pozoruhodné je, že zatímco
Rodinný film byl relativně náročnou, uměleckou a intelektuální podívanou, tak
Všechno bude není prakticky nic z toho a jde oproti tomu o velice divácký, uvolněný a snadno stravitelný snímek (zároveň ale také znatelně povrchnější a méně ambiciózní), který jde divákovi hodně naproti i přes seriózní tematiku a vážnou výpovědní hodnotu, byť je ze začátku přeci jen trochu těžké naladit se na jeho notu. Jeho hlavními hrdiny jsou totiž neotesaní chuligáni, co kradou, střílejí na auta z airsoftové pušky, pohrdají autoritami a na všechno kolem sebe reagují vulgárně, takže je složité s nimi jakkoli sympatizovat. Postupem času si však nějaké ty sympatie přeci jen získají, zejména díky své živelnosti, kamarádství a naivním snům.
Bohužel se však zdá, že to prolnutí dětského dobrodružství se světem dospělých poprvé u Olma Omerzu neproběhlo úplně hladce, už jenom kvůli tomu, že ona rozverná optika dospívajících hrdinů v něm silně převáží, a to i díky konstantně dávkovanému lehkému humoru a nesmírně přirozeným výkonům obou hlavních protagonistů. Všechny vážně míněné scény následně vyvolávají dojem strojenosti, dospělí herci (hlavně
Lenka Vlasáková v roli vyslýchající policistky) v nich působí prkenně a hlavně jsou všechny dospělé postavy ve filmu prezentovány jako nedbalí a nezodpovědní jedinci nebo jako nedůvěryhodní podrazáci, což docela výrazně přiživuje tendenci fandit pubertálním hrdinům, do níž je ovšem divák ve výsledku natlačen trochu neochotně.
Motivy svobody a uvolněnosti každopádně prosákly i do struktury filmu, kvůli čemuž některé dějové aspekty působí dost neučesaně, ať už se jedná o vynechání expozice postav, rozdělení příběhu do dvou na přeskáčku vyprávěných časových rovin (které příliš netěží z toho, že by se Márou vyprávěná „oficiální“ verze událostí nějak výrazně lišila od skutečnosti) nebo o řadu méně zásadních drobností – třeba o podivně zakomponované tajné milostné dostaveníčko druhého policisty (
Martin Pechlát) s jakousi ženou, které ve filmu figuruje zjevně jen proto, aby byl tento policista na tři čtvrtiny filmu „odklizen“ do ústraní a jeho kolegyně měla volné pole působnosti.
Tím zdaleka nejlepším na filmu jsou každopádně dokonale věrohodné a upřímné výkony debutujících herců
Tomáše Mrvíka a
Jana Františka Uhera, bravurně obsazených do hlavních rolí, kteří do snímku vnesli velký kus svéhlavé osobnosti a svým prožitým a nefalšovaným projevem obohatili i částečně improvizované dialogy. V rámci hereckého obsazení oba vynikají na špici, přestože je ve vedlejších rolích doplňují známější tváře (vyjma těch zmíněných třeba ještě
Eliška Křenková v roli stopařky-femme fatale), což je způsobeno nejen tím, že jsou oba skutečně dobří, ale i tím, že všichni ostatní hrají podstatně plošší postavy. Jejich pozici nechtěných outsiderů pak sdílí i pes, kterého kluci na začátku filmu na poslední chvíli zachrání před utopením, a který jim od té doby dělá společníka (Olmo Omerzu se v utrpení domácích zvířat zřejmě nějak vyžívá).
Své hrdiny pak film vykresluje jako bojovníky za svobodu nacházející se v tom ideálním věku, kdy je ještě možné všeho nechat, vyrazit jen tak autem na cestu a na všechno za sebou zapomenout, i když ironicky nemají řidičák a divák jejich skutečné domácí zázemí a minulost vlastně nezná. Pak už ale není úplně jasné, co dalšího se ještě tvůrci filmu snaží říct, možná snad kromě plytkého konstatování, že lidé jsou formováni svým prostředím, a snahy naroubovat na příběh poněkud matoucí metaforu o mouchách povstávajících z popela.
Příběh o chlapeckém dospívání, touze po svobodě a svým způsobem podmanivé zimní výpravě za hranou zákona je z doposud tří celovečerních filmů Olma Omerzu tím divácky nejvstřícnějším, což bude rozhodně mnoha lidem vyhovovat, byť náročnější publikum mu může vytýkat, že po Rodinném filmu a Příliš mladé noci jde o krok k obyčejnosti, ke standardnějšímu vyprávění a scenáristicky i režijně bezpečnějšímu tvaru, který příliš spoléhá na intuici a smiřuje se s mělkými poselstvími, kterým tentokrát však chybí naléhavost a komplexnost. Na druhou stranu je hezké, že se charakteristika filmu Všechno bude v základech shoduje s osobnostmi jeho hlavních hrdinů, kterým snímek zcela otevřeně nadržuje a ze všech sil jim drží palce.