Na pohled by se mohlo zdát, že film vypráví o zákulisí jednoho úspěšného šampionátu, jenž se svým způsobem zapsal do historie sportu. Jde však o vyprávění do značné míry fiktivní, byť částečně vychází ze skutečných událostí a z osudů reálných para sportovců. Mistrovství světa tu nicméně tvoří kulisu pro něco osobnějšího – pro příběh o naději a odvaze, jehož jádrem jsou tři postavy, nucené překonat ledajaké překážky i samy sebe, aby dosáhly svého cíle. Výrazným vývojem přitom projde jak Petr, jenž se para hokeji začne věnovat nejprve z postranních důvodů, leč poté se pro něj provozování národního týmu stane srdeční záležitostí, tak Radim, který si musí obhájit svou pozici nováčka mezi ostřílenými hráči a vytrénovat se do nejlepší možné kondice. Film tak v zásadě prezentuje hned několik hlubokých lidských příběhů, které mohou snadno dojmout až k slzám, aniž by se přitom snažily být přehnaně emocionálně vydíravé nebo až příliš spoléhaly na soucit diváků se zdravotně postiženými. Podstatou úspěchu je totiž především to, že film je napsán a zrežírován velmi zdařile.

Příběh samotný je kombinací několika funkčně realizovaných šablon. Jedna postava projde pozitivní charakterovou proměnou se záměrem usmířit se s potomkem a stmelit rodinu. Druhá postava přestane litovat sama sebe, postaví se zpět na nohy (resp. na tu jednu), osvědčí se v kolektivu a najde opravdovou lásku. Postava trenéra Boba zas musí obstát hlavně jako zdatný motivátor, řečník, stratég, opora ostatních a sok pro konkurenčního trenéra amerického týmu (německý herec Til Schweiger, známý však i z řady hollywoodských filmů), který je ve snímku prezentován coby hlavní protivník českého nároďáku. Z dalších postav stojí za zmínku členové Petrovy rodiny (manželka Lenka Vlasáková a syn Jan Dlouhý), Petrova firemní společnice (Vanda Hybnerová) či týmový lékař a jeho dcera (Jiří Lábus a Natalia Germani), nehledě na úsměvná camea některých dalších herců, sportovních celebrit či jednoho známého youtubera.

Třebaže některé dějové linie vyznívají trochu jako umělé konstrukty (a domácí situace v Petrově rodině obzvlášť), tak herecké výkony naprosto všech působí velmi přirozeně. Nejvýraznější dojem zanechává díky svým inspirativním proslovům a charakteru moudře se vyjadřujícího profesionála Ivan Trojan, nicméně ani v celém zbylém obsazení není nikdo, jehož výkon by působil byť jen na okamžik falešně. Solidní herecké výkony se podařilo vydolovat i z některých dalších postav členů národního týmu, do nichž byli obsazeni skuteční para hokejisté, do té doby neherci. Velkou oporou jsou též inteligentní dialogy, hudba Jiřího Hájka nebo dynamická kamera Jana Baseta Střítežského. Dan Pánek zvládl dodat (ve spolupráci s kamerou a střihem) patřičný říz jednotlivým sportovním zápasům, vyprávět poměrně komplexní příběh přehledně a se zapojením mistrně odvedených vypravěčských zkratek a vydolovat maximum z potenciálně emotivních scén bez přílišného tlačení na pilu.

Velkou devizou je i to, že Neporazitelní jsou filmem s pozitivním nábojem a nadějeplným poselstvím, v rámci nějž dělají dobrou reklamu též para hokeji jako takovému. Mají široký divácký záběr, jelikož si je může stejnou měrou užít publikum libovolného věku. Krom toho mají díky svému univerzálně srozumitelnému ději a díky několika dalším aspektům šanci uspět také v zahraničí, kde české kinematografii ostudu rozhodně neudělají. Jde o dobře udělaný mainstream, v němž se hvězdné herecké obsazení i vynaložené prostředky plně zúročily do uspokojivého tvaru, jenž i ve mně coby novináři, co film viděl na pracovní projekci zdarma, vybízí pocit doplatit zpětně za vstupné. Stejně jako ve filmu spokojení fanoušci v ostravské aréně.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]