Počínaje celovečerním filmem Lekce Faust se ze Švankmajera stal "seriózní" filmař v tom smyslu, že v jeho tvorbě začaly stále více převládat prvky hraného filmu nad tím, co dělal po celý život - animací. Režisér začal ale prakticky točit nikoliv filmy hrané, ale kombinované - napůl animované, napůl hrané. Tímto stylem natočil i své další filmy, kterými jsou Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení, Přežít svůj život a nyní Hmyz. Švankmajer svůj poslední film "ozvláštnil" tím, že ho pojal jako film ve filmu, a aby toho nebylo málo, tento film ve filmu je o šestici divadelních ochotníků, kteří v jakémsi opuštěném hostinci zkouší hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Švankmajer ale zmiňuje, že "V našem filmu však tato hra tvoří jen pozadí vlastního příběhu, který má ve svém vyznění blíže ke Kafkově Proměně než k Čapkům. Nejde nám o "politický" film, ale o film imaginativní, který nabízí řadu možných interpretací. Imaginace je totiž pro nás stále onou "královnou lidských schopností", jak ji nazval Charles Baudelaire."
Švankmajer alespoň teoreticky stále zůstává na straně umění a surrealismu, tak jak to předvedl ve svých nejlepších filmech, kterými stále zůstává trio Něco z Alenky, Lekce Faust a Otesánek (za poslední dva má po dvou nominacích na Českého lva - za scénář a režii, tu třetí za režii má za Přežít svůj život). Hmyz je ale i přes všechnu snahu a nepopiratelný um tvůrce jen slabým odvarem režisérových vrcholných snímků a z šestice jeho celovečerních hraných filmů (od Lekce Faust) je jeho nejméně působivým a univerzálním, což je poměrně překvapivé vzhledem k "hmyzí" atraktivitě filmu a Švankmajerově konotacím ke Kafkově Proměně. Jenže sledovat šestici slušných herců (nejlepší z nich je bezpochyby Jiří Lábus), kterak předstírají ochotníky nastudovávat Čapkovu hru, bylo poměrně nezáživné. Herecký potenciál této šestice, kde jsou dále ještě herci Jaromír Dulava, Kamila Magálová, Jan Budař, Ivana Uhlířová a Norbert Lichý, nemluvě o cameu Pavla Nového, tak zůstává spíše nevyužitý. Diskutabilním se jeví také režisérovo rozhodnutí tento příběh komentovat vlastními postřehy a myšlenkami a vůbec celý nápad pojmout Hmyz jako reportáž o natáčení filmu o zkoušení divadelní inscenace, i když to místy bylo zdrojem větší zábavy než samotný děj.
Ve výsledku tak Hmyz působí sám ochotnicky a nic na tom nemění i tradiční režisérovy oblíbené animované vsuvky odkazující k jeho starším a lepším dílům. Hmyz bych neviděl jako vyložený propadák nebo "nedůstojný" film, ale do životnosti a zábavnosti Švankmajerových předchozích snímků mu přeci jen dost chybí, nemluvě o nějaké výraznější katarzi.
