Pětadvacetiletá Chloé je komplikovaná křehká žena se spoustou mindráků a psychických i fyzických problémů, z nichž nejpalčivější je neustupující bolest břicha, s níž si doktoři nevědí rady. V domnění, že může jít o důsledek něčeho v podvědomí, se rozhodne bolest konzultovat s psychiatrem Paulem. Po několika sezeních se do sebe oba zamilují a následně spolu začnou žít. Po nějaké době ale Chloé zjistí, že Paul před ní zatajil existenci svého bratra-dvojčete, též psychiatra. Tajně se k němu objedná, zjistí, že je dravější a vášnivější než Paul, a udělá z něj svého milence. Ukáže se však, že onen muž se stává postupně až příliš drsným a temným, a že skrývá děsivé tajemství i důvod, proč se o něm Paul raději nezmiňoval…Francouzský film Françoise Ozona (Jen 17, Bazén) je snímkem o psychologických kořenech sexuálních fantazií psychicky komplikované mladé ženy a zároveň je to sofistikovaná pocta Sestrám Briana De Palmy, Cronenbergově Příliš dokonalé podobě a Rosemary má děťátko Romana Polanského, plná odkazů a dvojitých významů. Nemusíte ty filmy nutně vidět, abyste si snímek užili, leč s jejich znalostí je zábavné ve Dvojitém milenci všechny ty inspirované prvky objevovat. Zmínka o gynekologických přístrojích nebo exponáty v muzeu jsou odkazem na Cronenberga, vzhled hlavní hrdinky je zas okoukaný od herečky Miy Farrow, od Briana de Palmy si Ozon nejčastěji vypůjčuje typické pohyby kamery, a podobně. Je toho opravdu hodně, včetně detailů. Dva z těch zmíněných filmů jsou mimochodem také o dvojčatech. A taky je možné, že někdo objeví ve Dvojitém milenci ještě jiné inspirační zdroje.
V souvislosti s motivem dvojčat si Ozon zřejmě oblíbil i dělení obrazu, osově symetrické záběry a zejména pak zrcadla, která cpe do každé třetí scény, aby mohl sofistikovaně snímat herce i jejich odrazy. Zároveň tím neustále upozorňuje na iluzivní hru s divákem, jíž se dopouští od samého začátku. Hraje si s hranicí mezi realitou a fantazií, provrtává se do niterných pochodů v mysli hlavní hrdinky a sype z rukávu metaforické rekvizity i zbrklé dějové zvraty, které lze v některých případech lehce interpretovat, leckteré vyžadují k analýze dost pozornosti a přemýšlení a jiné pravděpodobně jen matou.Průběžně se totiž začne vynořovat otázka, jestli je onen Paulův bratr skutečný, nebo je to jenom smyšlená postava z erotických fantazií Chloé, kterých je ostatně ve filmu nemálo. Scény sexu s připínacím dildem či trojky s dvojčaty ještě lze rozeznat coby výplody snů nebo představ, protože jsou tak záměrně natočeny. Vše ostatní je ale prakticky nerozpoznatelné takřka až do konce, a mnozí diváci si pravděpodobně ani u závěrečných titulků stále nebudou jisti, jestli od sebe realitu a fikci dokázali odlišit, případně se budou předhánět v divokých teoriích, jak to podle nich vlastně skončilo. Nepomůže ani knižní předloha z roku 1987, podle níž je film natočen, a která má podstatně jiný závěr i vyznění.
S tím souvisí i to, že Ozon selhává ve vyprávění poslední třetiny filmu, která působí překombinovaně až chaoticky, což vede ke zmatení v interpretaci toho, co se vlastně na plátně odehrává. Zároveň se v ní stírá napětí ve vztahu mezi postavami, které bylo na filmu vyjma jeho skryté psychologické roviny tím nejzajímavějším, rozuzlení však v tomto ohledu bere snímku vítr z plachet. Závěrečná pointa nakonec děj i nesmírně složitý a komplexní psychologický stav hlavní hrdinky ještě více komplikuje, než aby ho divákovi osvětlovala. To sice není vyloženě špatně, ale pravděpodobně to trochu zkazí dojem těm, kteří nemají rádi, když je film na konci nechá tápajícími a bez jasného rozuzlení.To ale nic nemění na tom, že můžete obdivovat herecké výkony či sofistikovanou kameru, osvětlení, barevnou i designovou stylizaci prostředí, rekvizit i jiných filmových prostředků, jimiž se Francois Ozon snaží na něco nebo na někoho odkazovat. Co zní na první poslech jako erotický thriller brakového charakteru, to režisér povyšuje na výsostné evropské umělecké drama, spíše béčkový původ knižní předlohy však nezastře. Jeho Dvojitý milenec působí jako Padesát odstínů šedi ve verzi pro náročné a přemýšlející diváky, kterým snad uvízne v paměti víc než jen uvozující záběr ze začátku filmu, v němž kamera zpomaleně vyjíždí z ženské pochvy.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
