Prostředí dospívajících teenagerů Elia Kazan detailně prozkoumal již ve slavném snímku s rebelem Jamesem Deanem Na východ od ráje (East of Eden, 1955). Když se k němu o šest let později znovu vrátil v melodramatu Třpyt v trávě, mohl jen málokdo pochybovat o jeho hitovém potenciálu, obzvlášť, když si v něm opět zahrály vycházející hollywoodské hvězdy. Ústřední role v příběhu nešťastné, nenaplněné osudové lásky mezi chudou dívkou a bohatým chlapcem, jimž v lásce stojí puritánství maloměstské společnosti konce dvacátých let, ztvárnil debutující, tehdy třiadvacetiletý Warren Beatty a o rok mladší, leč herecky již zkušená Natalie Wood (v té době už měla za sebou první oscarovou nominaci, a to za herecký výkon ve snímku Nicholase Raye Rebel bez příčiny se zmiňovaným Jamesem Deanem). Kazan, který se v uplynulých letech mj. profiloval jako williamsovský režisér, přizval ke spolupráci na tomto filmu jiného úspěšného broadwayského dramatika té doby, Williama Ingeho, jehož tvorba dluží mnohé právě Tennessee Williamsovi. V době vzniku Třpytu v trávě měly již všechny čtyři Ingeho broadwayské hity svou vlastní filmovou adaptaci s hvězdným obsazením. Během padesátých let byla v Hollywoodu adaptována jeho hra o manželské krizi Vrať se, Sábinko (Come Back, Little Sheba, 1952) s Burtem Lancasterem a Shirley Booth v hlavních rolích, romance Piknik u cesty (Picnic, 1955) s Kim Novak a a Williamem Holdenem, komediální romantické drama Zastávka v Kansasu (Bus Stop, 1956), v níž zpěvačku snící o kariéře v Hollywoodu ztvárnila Marilyn Monroe, nebo snímek The Dark at the Top of the Stairs (1960) s Robertem Prestonem v roli obchodního cestujícího. Obdobně jako ostatní Ingeho hry, které se odehrávaly na maloměstě amerického středozápadu, bylo i místo děje Kazanova snímku, ke kterému Inge napsal scénář, situován do zapadákova uprostřed Kansasu, přičemž střet mezi pokrytectvím zdejší konzervativní společnosti a nespoutaným mládím hlavních hrdinů vytváří základní dějovou linii. Přesně v žánrových intencích hollywoodského melodramatu jsou vášnivé lásce mladých protagonistů kladeny překážky v podobě hloupých společenských předsudků a puritánské výchovy. Téma vlivu rodičovské výchovy a konfliktu potomka s autoritářskou otcovskou figurou bylo Kazanovi velmi blízké. V hezounském Budovi Stamperovi (Warrena Beattyho Kazanovi doporučil právě William Inge), středoškolském idolu všeh dívek, ztělesnil postavu na první pohled siláckého, ale uvnitř křehkého chlapce, jehož život je značně svazován přísnými a nekompromisními postoji otce, místního naftařského zbohatlíka. Tím, jak Ace Stamper (Pat Hingle) do svého syna projektuje vlastní nenaplněné ambice, v mnohém připomíná prototyp williamsovské postavy Amandy ze Skleněného zvěřince. Jeho plánům s Budem ale stojí v cestě synova láska ke spolužačce Wilmě Dean (Natalie Wood), která jej podle otcova názoru rozptyluje v jeho slibně nakročené sportovní kariéře. Wilma je zase svazována konzervatismem vlastní matky, která ji vychovává v přesvědčení, že úděl ženy v manželském svazku je pouze rodit a vychovávat děti, a že sex je něco, co slušné dívky prostě nedělají. Ctnostné matičny ideály se však ve Wilmě střetávají s přirozenou pudovostí a na venek i s Budovou živočišností. Potlačovaná sexuální touha tak oba hrdiny vede k jejich hořkému odloučení a následnému zhroucení. Zatímco Wilma, která se z nešťastné lásky pokouší o sebevraždu a definitivně propadá šílenství, utěšuje Bud svůj žal v alkoholu a sexuálních dobrodružstvích s jinými ženami. Kazanovy filmy byly pověstné problémy s cenzurou a puritánskou Ligou slušnosti a nejinak tomu bylo i případě Třpytu v trávě, kde cenzorům opět vadila explicitnost v zobrazení sexuality. K plánům producenta Jacka Warnera, který pod na nátlakem Production Code Administration zamýšlel řadu takto „závadných“ scén sestříhat a eliminovat, však nakonec nedošlo, což jen dokazovalo, že vliv cenzury v té době již razantně zeslábl a blížil se její konec. Kontroverzním tématem byla zajisté i otázka promiskuity Budovy starší sestry Ginny (ztvárnila ji Kazanova tehdejší přítelkyně a budoucí manželka, herečka Barbara Loden), která je vážené rodině spíše trnem oku. Zasazení děje na přelom dvacátých a třicátých let, tedy do doby prohibice a hospodářské krize, která z bohatých před noc udělala chudáky, otevírá ideální prostor problematice alkoholismu a smazávání rozdílů mezi společenskými třídami, který je v melodramatech často vnímán jako jedna z hlavní překážek v lásce ústředních hrdinů.

Síla Kazanova snímku spočívá nejen ve vynikajícím hereckém obsazení a režii, ale především pak v Ingeho oscarovém scénáři, který nenabízí žádný plačtivý, sentimentální happyend, ale hořkosmutný konec, kterému dodává rozměr citovaná báseň "Intimations of Immortality" Williama Wordswortha, jejíž úryvek dal filmu výstižný název.