Všechny výše uvedené veřejnoprávní seriály (a nezmíněné, protože mnohem konvenčnější tituly komerčních stanic) byly více či méně ozvláštňující (humorem, uzpůsobením zahraničních tradic zdejšímu prostředí, autentičností, stylem). Nebyly ovšem vůči svému dominantnímu žánrovému určení (detektivce) podvratné až rozkladné, což je případ Pustiny. V souvislosti se subverzí je často zmiňována úvodní scéna, která nás za pomocí konvence v podobě křížového střihu vede ke spojování dvou prezentovaných linií dění (lesem utíkající kluk, žena mluvící s policistou o zmizení). Ukáže se ovšem, že spolu nesouvisí (zmizel oslík Frodo, nikoliv kluk), respektive že vazba mezi nimi neodpovídá očekávání.  

Nejde o osamocený postup, ale o jednu ze strategií díla. Podobný příklad lze například nalézt v páté epizodě, kdy pověšené holínky vytváří zdání oběšeného člověka, či v sedmé epizodě, kdy jistá událost v úvodu spoléhá na naši znalost předchozího vývoje, ale vyústí proti předpokladu. Každý díl je zakončen cliffhangerem, který má publikum zaháčkovat, protože chce znát odpověď na jím položenou otázku. V nadcházející části se však ukáže, že nešlo buď o nic podstatného, nebo je odpověď dlouho oddalována (zejména u "pětky" a "osmičky").  

K čemu ono nerespektování konvencí slouží? Namísto toho, abychom si v prvé řadě utvářeli předpoklady o tom, kdo by mohl stát za zmizením, se soustřeďujeme na vazby. Vazby mezi liniemi vyprávění (rodina, referendum, pasťák, vaření a prodávání drog, prostituce), mezi záběry a scénami (viz úvodní montáž) a hlavně mezi postavami. Pustina je velmi nekomunikativní, co se týče rodinných příslušností, promlčených provinění z minulosti a animozit na vesnici. Jednotlivé motivické (na postavy navázané - nevěra, drogy, zločinnost mladistvých) a tematické (na širší významy napojené - biologická předurčenost vs. vliv společnosti, spojení s rodnou půdou vs. její vytěžování) řady jsou ústrojně propojeny s vyšetřováním a jeho rozřešením. Primárním ovšem zůstává utvoření plastického obrazu provázaných vztahů a jejich postupného rozkladu v uzavřené komunitě. 

Pustina zachází dokonce tak daleko, že nerespektuje vnější normy detektivek, kdy v čele stojí vyšetřovatel (policist(k)a, detektiv/ka, forenzní vědec/vědkyně...). Namísto toho nechá pátrat rodinné příslušníky, k jejichž psychologické drobnokresbě slouží druhá taktika minisérie: zdržování, s tím související oddalování odpovědí a vyplývání důležitých informací jakoby mimoděk.

Zmizení, ke kterému dojde až po půlhodině pilotu, je pouze záminkou k prozkoumání toho, jaký dopad má tragická událost jako ztráta blízké osoby na rodinu a lidi v jejím bezprostředním okolí. Odpovědi na otázky - Kdo udal jistou osobu?, K čemu došlo tehdy ve škole? ad. - jsou pozdržovány, podstatné jsou drobné detaily, které jsou spojené s postavami a profilují je. Hrníček, deník, sochy, drát, drogy ad. rekvizity fungující jako tzv. objektivní koreláty přidávají postavám na osobnosti i osobitosti, nabývají vlastních významů.   

Vedle podvracení žánrových očekávání a narušování vnějších norem spojených s detektivkou se Pustina vyhýbá manýrističnosti tím, že proměňuje i vlastní vnitřní normy. Zatímco v první polovině minisérie byla centrem vyprávění vyšetřující matka, v druhé polovině se jím stává otec. Zlomový pátý díl vybočuje z převládající výstavby epizod s několika liniemi, protože hledisko je omezeno nejprve na jednu (otce), posléze na druhou postavu (matku), přičemž si pohrává i s časovým pořádkem (linie otce se odehrává po linii matky, ale vidíme ji jako první kvůli zatajení odpovědi z konce čtvrté části). V šestém díle jsou pro změnu podstatné informace zprostředkovány bokem, když je zrovna zaslechne postava, jejíž linii sledujeme (matka na výboru, dcera při rozhovoru policisty s matkou, Pásek u propouštění Tibora).

Pustina je pravděpodobně díky scénáři Štěpána Hulíka důmyslná a důsledná co do použité strategie (podvracení očekávání spojených se žánrem, taktika zdržování), ale není jednotná co do režijního uchopení. Ačkoliv si na celovečerní ploše debutující Ivan Zachariáš a zkušenější Alice Nellis režii epizod rozdělili rovnoměrně (každý po čtyřech) a vizuální koncepci stanovoval první jmenovaný a druhá zmíněná se jí držela, jejich pojetí se odlišuje. Poetika Alice Nellis je přece jenom konvenčnější než ta Zachariášova. Volí ustavující záběry namísto detailů na rekvizitu spojenou s postavou, prostředí vykresluje za pomocí zvukových efektů z mimoobrazového prostoru (romské ghetto, skateboardiště) než prostřednictvím významotvorné hudby, která je součástí fikčního světa, tíhne k vnitrozáběrové montáži a delším jízdám před střídáním distancovaného rámování a detailů, ve scénách dává přednost nosnému dialogu s figurou záběr-protizáběr před netradičním stylistickým postupem (snímání zpoza zad apod.).

Necvičené oko si toho však s největší pravděpodobností nevšimne. Hlavní je, že díky některým stylistickým volbám (o trochu delší záběr, než je zvykem; působivost - obzvlášť v pátém díle - ticha; detail či polodetail s nízkou hloubkou ostrosti; kostýmy a rekvizity laděné do studených barev) a jednotnému vedení vyniknou herecké výkony. Všechny - od neherců/nehereček až po profesionály - jsou výborné, obzvlášť tlumený výkon Zuzany Stivínové a mezi několika polohami přecházející Jaroslav Dušek, který je jako "prdelní penetrátor" přesvědčivý.

O něco méně uvěřitelný je svět, do kterého jsou postavy zasazeny. Ne že by neměly oporu v tom, jak to obvykle na některých místech chodí, či že by se daná problematika netýkala řady míst v Severních Čechách. Pustina je ovšem místo fiktivní, se smyšlenými postavami, což spíš než jako tvůrčí rozhodnutí působí jako produkční přání, aby tuzemský originál byl vhodný i pro evropský a americký trh s vlastními vyloučenými místy, ve kterých přežívá nižší společenská třída.

Rozhodnutí je to pochopitelné, protože domácí HBO se prezentovalo převážně přejatými pořady (Terapie, Až po uši, Mamon) a Pustina je po Hořícím keři teprve druhým zcela původním počinem, který i z důvodu nemalého rozpočtu (uvádí se kolem sta milionů korun) má fungovat jako vývozní artikl. Na druhou stranu bližší neukotvenost (časová, prostorová) činí z minisérie něco ojedinělého: neuzpůsobuje zahraniční vzory (americké, severské) zdejšímu prostředí ani nepřejímá ozkoušené prvky z nich, ale přichází s něčím původním. Osmihodinovým (rodinným) dramatem, který rozkládá detektivní žánr a který vypráví o rozkladu jedné komunity a možná i rodiny. Pustina možná nebude televizní událostí sezóny, kterou z ní dělá propagační oddělení, ale to nevadí, protože je světový unikát.