Finále šesté řady seriálu Hra o trůny nabízí excelentní posunutí zbývajících příběhových linií, v nichž se toho dělo pouze málo a připravuje děj na sedmou řadu několika odvážnými (byť ne nutně neočekávanými) zvraty.
POZOR: Text obsahuje nezbytné spoilery k předchozím epizodám!V Králově přístavišti má Cersei (
Lena Headey) stanout u soudu za své zločiny, zatímco na Dvojčatech oslavuje Jaime (
Nikolaj Coster Waldau) společně s Walderem Freyem (
David Bradley) vítězství. Na Zimohradě na Severu, kam konečně přichází „Zima“, přesvědčuje ser Davos (
Liam Cunningham) Jona (
Kit Harington), aby potrestal Melisandru (
Carice van Houten) za její činy a Malíček (
Aidan Gillen) odhalí Sanse (
Sophie Turner) své záměry. Mezitím Bran Stark (
Isaac Hempstead Wright) na dalekém Severu odhaluje další střípky z minulosti.
Název poslední, desáté epizody šesté řady
Hry o trůny,
Vichry zimy je totožný s názvem doposud nevydané šesté knihy v sérii
Píseň ledu a ohně od spisovatele
George R.R. Martina. Scénář pochází opět od hlavních tvůrců seriálu
Davida Benioffa a
D.B. Weisse a úlohu režiséra zastal opět
Miguel Sapochnik. Co do délky stopáže je to doposud nejdelší epizoda a je tu rozhodně na co koukat. Oproti předcházejícímu dílu, který se točil především okolo dvou obrovských bitev, je zde poněkud méně akce (s jednou dost podstatnou výjimkou), ale o to více je tam potřebného času konverzačního, kterého je po třeskutých událostech třeba jako soli. Bylo by také vhodné podotknout, že nyní již televizní seriál ve všech příběhových liniích předběhl děj knih (poslední pozůstatky se týkaly Greyjoyů a Freyů).
Linií, která se mi obzvláště líbila, byla ta v Zimohradu. Opět excelovala malá lady Mormont (Bella Ramsey) a bude do budoucna velice zajímavé sledovat, co všechno mají za lubem Sansa i Baelish. Jon se bude mít asi ohánět, aby uhájil svůj status quo. Ten se opět malinko změnil díky odhalení, které jsme již dříve očekávali, ale i tak je hezké mít to (téměř) jednoznačně potvrzeno. Rozhodně jde o něco, co bude mít velké následky do příští série. Také Branova nová úloha Tříoké vrány je (alespoň pro mě) dosti nejasná. Co přesně má být teď jeho posláním?
Tato epizoda obsahuje rovněž jednu velmi, velmi dlouho očekávanou pomstu a spousta diváků si asi bude samým zadostiučiněním výskat. Znamená to ale,
že teď už v Západozemí není žádný vysoce postavený vraždící maniak a někdo se buď vybarví (již možná tušíme, kdo má k tomu solidně nakročeno), anebo prostě budou jiné starosti, než někoho nechat sežrat svými psy či upálit zaživa.
Pokud má něco na této epizodě obrovský dopad, tak je to zejména děj v Králově přístavišti. Možná jsem si párkrát při sledování dotyčné události pomyslel, zda opravdu bylo zapotřebí na toto tak dlouho čekat, protože při pohledu zpět skutečně řada scén z hlavního města působí velice „vycpávkově“ a v tomto kontextu jsou zprávy o tom, že sedmá sezóna bude mít pouze sedm dílů, velice vítané. Rovněž celkový výsledek, ač je (a velmi velmi působivě) prezentován jako velmi důležitý, vlastně z hlediska širšího geopolitického kontextu ani zdaleka tolik zásadní není (současná sféra vlivu krále není zrovna velká). Samozřejmě jde ale o jeden z vrcholných zvratů v celé této sérii a patří k tomu nejlepšímu, co seriál nabídl.
Je jasné, že jako poslední díl se
Vichry zimy v menší míře věnovaly i některým z ostatních linií. Daenerys a její konverzace s Tyrionem (i Daariem) patří opět k těm památnějším, zatímco význam Davosovy roztržky s Melisandrou si lze pouze domýšlet. Rovněž Olennina schůzka v Dorne je zatím spíše záhadnějšího rázu. Nad vším se pak vznáší genialita hudebního doprovodu, kdy se
Ramin Djawadi opět překonal a právě díky němu je většina výjevů v tomto dílu tak působivá, jak si zaslouží.
Je také pěkné vidět, že určitého pokroku nabrala i cesta Sama (
John Bradley) a Gilly (
Hannah Murray). Pokud bych měl ve spojitosti se Samovou linií něco vytknout, pak určitě to, jak některé postavy dokáží cestovat až nadpřirozeně rychle a v rámci jednoho dílu, zatímco jiným trvá jen o něco delší vzdálenost celou sezónu. To souvisí hlavně se záběrem sezóny, kdy je nutné příběhové linie, které se neodehrávají současně, dávkovat průběžně, ale i tak to vyvolá nejedno zvednuté obočí.
V celkovém zhodnocení šlo o nesmírně povedené a silné finále, které navázalo na třeskuté bitvy na Severu a v Essosu v minulém dílu. Kombinují se zde ďábelské úskoky s obrovskými vedlejšími ztrátami, velká (byť mnohými předvídaná) odhalení a také vykonání pomsty. To vše přispělo k tomu, že si šestá řada nemohla přát o moc lepší závěr. Už teď se moc těším na sedmou řadu.