Asi nejčastější výtkou, se kterou se film Nikdy nejsme sami potýká, je odtrženost od reality – ať už té české (vzhledem k místu pobytu Petra Václava) nebo v obecném slova smyslu. Pravda, režisér nežije trvale v Čechách, ale právě to mu dává možnost nadhledu a odstupu. Nemusí se angažovat, ale může pozorovat. Nicméně angažovanost nelze Petru Václavovi upřít. Neherce, kteří ztvárnili striptérku a vyhazovače ze strip klubu, vytáhnul z ulice už ve svém předchozím filmu Cesta ven. Kromě toho strávil poměrně dost času v pohraničí hledáním konkrétních lokací. Ruku na srdce, kolik lidí pobylo v současném živém pohraničí víc času, než zabrala projížďka na kole po pěkné cyklostezce zaplacené z česko-německého nebo rakouského přátelství?Z formální podoby filmu, především ze stylu snímání, nedořečenosti příběhu i arytmické dramaturgie je cítit vliv francouzského sociálního dramatu, jaký známe například ze snímků bratří Dardennů. Podobně jako oni drhne i Petr Václav diváka (a obzvláště toho českého, respektive znalého místních poměrů) proti srsti. Tím se dostáváme k výtce odtrženosti od reality v obecném slova smyslu. Zatímco bří Dardennové se pohybují na pomezí fikce a dokumentu, snímek Nikdy nejsme sami v sobě nese silné prvky podobenství. Jednotlivé postavy jsou spíše koncentrátem určitých typů lidí vyskytujících se (nejen) v sociálně vyloučených oblastech České republiky. Pohraničí představuje jistý mikrokosmos, který slouží jako odrazový můstek ke ztvárnění obecnějšího, současného makrokosmu.
Asi nejmarkantnější je tento postup u postav představovaných Karlem Rodenem a Miroslavem Hanušem, které jsou zhuštěny na modely manipulovatelného slabocha a zakomplexovaného bachaře – bývalého estébáka. Především druhý zmiňovaný je esencí určitého typu skutečně existujících lidí, díky čemuž nabývá snímek Nikdy nejsme sami na aktuálnosti. A to i přesto, že v době přípravy scénáře před několika lety nebyly tyto tendence ve společnosti natolik patrné. Petr Václav ukazuje, že zloba, strach, paranoia a nenávist, jakkoli lokální, mohou vést ke globálním důsledkům. Na hraniční linii mezi „srdcem Evropy“, která odděluje západ a východ, hrozí, že se historie začne opakovat.Za dob totalitního režimu existovala jedna oficiální interpretace pravdy. V současné společnosti je na každém, aby si udělal svůj názor sám. I to je ve snímku Nikdy nejsme sami obsaženo. Existují zde postavy, které raději vymění svoji osobní svobodu za jistotu, ať už se to týká zdraví, práce nebo lásky. Postavy, ne nepodobné reálným lidem, kteří si na základě zpráv na Nově a Blesku udělají jednoznačný obrázek o světě, aniž by je vůbec napadla možnost, že každá mince má dvě strany. A pak jsou zde postavy, které se vyvíjejí, které lis života jen nestlačuje, ale svým náporem uvolňuje pouta. V tomto ohledu je asi nejpropracovanější postava desetiletého syna bachaře, který velmi subverzivním způsobem zasahuje nejen vůči svému despotickému otci, ale i proti systému jako takovému.
Pokud se podíváme na postavu malého diverzanta, je patrné, že jedna z nejsilnějších stránek snímku Nikdy nejsme sami se opírá o herecké výkony a režijní vedení herců. Karel Roden zde hraje nezaměstnaného hypochondra, který dokáže dovést slabší diváky k nutkání ke zvracení, což je v jeho filmografii poměrně ojedinělý výstup. Velmi zkušeně jsou vedeni také dětští herci, kteří působí naprosto přirozeně. Oproti tomu působí poněkud vyumělkovaně práce s barevnými a černobílými pasážemi symbolizujícími vnitřní rozpoložení jednotlivých postav. Drobnou vadou na kráse je také příliš schematický střih, který ve stopáži téměř dvě hodiny začne být poněkud únavný. Přesto se Petru Václavovi podařilo vytvořit velmi přiléhavý obraz současné společnosti ve vysídlených a následně násilně dosídlených oblastech a tento obraz přesunout do roviny podobenství současné evropské situace.
