Původem italský režisér
Gabriele Muccino si v Americe udělal jméno s filmy
Štěstí na dosah a
Sedm životů, v obou případech s Willem Smithem v hlavní roli. Šlo o takové instantní dojáky, v nichž se slzopudný příběh snoubil s pojmy jako láska, ušlechtilost, poctivost, dobrota a obětavost. Zkrátka snímky, jimž by se měl každý cynik zdaleka vyhnout, aby náhodou neprokousl popcornovou krabici. Stejné je to i s dramatem
Otcové a dcery, akorát s tím rozdílem, že tady na mě ta dojemná atmosféra poprvé celkem fungovala.
Pravděpodobně je to tím, že důraz je tentokrát kladen nejen na prvoplánové emoce, ale i na psychologii hrdinů, na jejich vývoj a na dostatečné prokreslení vztahu mezi titulními postavami otce a jeho dcery, což je ostatně hlavní téma filmu. Výsledek díky tomu není tak příšerně melodramatický jako Muccinovy předchozí kousky, resp. pořád je melodramatický docela dost, ale tentokrát se to dá, mimo jiné i díky kvalitním hercům, s přehledem ustát.
Příběh se dělí na dvě průběžně se prolínající roviny, které od sebe dělí dvacet let. V jedné se úspěšný a oceňovaný spisovatel Jack (
Russell Crowe) musí po smrti své ženy sám starat o pětiletou dcerku Katie, což mu značně zkomplikuje jeho duševní porucha, kvůli níž se musí nějaký čas léčit. V druhé je Katie (
Amanda Seyfried) už dávno dospělá, studuje na univerzitě a trpí četnými komplexy a strachy ze závazků, což se vyznačuje mimo jiné tím, že namísto budování nějakého slibného vztahu jen náhodně střídá muže. Pak ale potká sympatického Camerona (
Aaron Paul) a karta se začne konečně obracet. Avšak jen na určitou dobu…
Především je velmi dobrý herecký výkon Russella Crowa, ztvárňujícího jako obvykle totálního sympaťáka, v tomto případě naprosto oddaného výchově a zabezpečení dcery, citlivého, starostlivého a přitom důrazného a zásadového. Jeho největší výhra spočívá v tom, že při předvádění epileptických kolapsů a třesavky nevypadá nechtěně směšně, a že dokáže jedním melancholickým pohledem vyjádřit opravdu hodně.
Amanda Seyfried také není špatná, ale její úloha je místy výrazně ztížená tím, že se její postava chová hodně divně. Jistě, řeší si v sobě různé trable a traumata, leč ventiluje to poněkud extrémními způsoby, přičemž se zároveň utápí v nejistotě. V horším filmu by působila jako hysterická a nerozhodná kravka, tady se ale naštěstí jeví jako křehká lidská bytost, která opravdu má problémy. Navíc jsou její charakter a láskyplný vztah k otci představeny a rozebrány dostatečně komplexně, čemuž přispívají i vhodně obsazené a dobře hrající dívky, které hrají Katie v dětském věku. A aby to bylo ještě pestřejší, tak Katie chodí na praxi do psychologické poradny, kde pomáhá překonat šok dvanáctileté černošce (ta holčička z
Divokých stvoření jižních krajin), jež také přišla tragicky o rodiče.
Otcové a dcery jsou takovým malým, komorním dramatem, které není hloupé, přehnaně vydírající, ani nepřesvědčivě míchající různé styly – naopak se v něm romantika, psychologie a dramatické momenty snoubí docela příjemně a přirozeně – a režírované je přinejmenším standardně. Jistě, je to film sentimentální a předvídatelný, plynoucí svým vlastním tempem a cílící převážně na ženské publikum, nicméně i já jsem si ho dokázal docela dobře užít a najít si v něm to svoje.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
Originální trailer filmu Otcové a dcery