Nabízí se taktéž k Ex Machina přistupovat jako k auteurskému snímku Alexe Garlanda, který jím režijně debutoval na poli celovečerního filmu. Spisovatel (Pláž) a scenárista (28 dní poté, Sunshine, Dredd) ani zde nezapře svůj rukopis. Opětovně používá žánrové vzorce (postapokalyptického zombie survivalu, sci-fi hororu, dystopického akčního thrilleru, útěkářského sci-fi dramatu) k prozkoumání povahy postav a hranic lidskosti ve zlomových okamžicích. Znovu si vypomáhá uzavřeným prostředím (dům v závěrečném aktu 28 dní poté, vesmírná loď v Sunshine, bytný komplex v Dreddovi), ve kterém se konflikt vyhrocuje mnohem snázeji. A bohužel taktéž odbíhá od předestřených myšlenek k žánrové podívané, kdy mísí prvky vysokého a nízkého, a tak se z pojednání o tom, co dělá člověka člověkem, jaké následky má hraní si na Boha ad., stává pouze útěkářský thriller. Nebo je možné na Ex Machina nahlížet z neoformalistického přístupu, kdy lze ocenit vedle jednotlivostí i systém jako celek. Především to, že dochází ke kombinaci několika modů (tj. historicky podmíněných souborů konvencí a norem) vyprávění: klasického hollywoodského, kdy psychologicky definované postavy dosahují stanoveného cíle, a parametrického, kdy dochází k uskupování prvků do variovaných vzorců a vyprávění ustupuje do pozadí. Cokoliv co vybočuje, jako je expresivní funkce barvy (červená, modrá), členění do kapitol, opakování rozhovorů mezi několika postavami ad., je pak vyzdvihováno. Přesto se v závěru všechny motivy a linie sbíhají, protože systém vzorců podléhá potřebám žánrového vyprávění, ale to je neuspokojivé, protože budovaný osobní vztah mezi několika postavami je značně antiklimatický.
Ex Machina je ale možné chápat nikoliv jako pouze konvencím klasičnosti se vzpírající, ale rovnou jako postklasické dílo, které spadá do trendu anebo - chcete-li - subžánru mind game filmů. Označení "mind game" se týká nejenom děl, které hrají hru s divákem, protože jsou například nespolehlivé a zamlčují některé potřebné informace (Obvyklí podezřelí, Šestý smysl), ale i takových snímků, ve kterých je hrána hra s postavou anebo postavami, aniž by to tyto věděly (Truman Show, Hra). Do druhé kategorie patří Ex Machina, ve které jedna z postav postupně zjišťuje, že je součástí "hry" - a během toho objevuje pravidla. V závěru je přechytračen divák, který se dozví, že ne s jednou, ale oběma postavami sehrála jiná o dost sofistikovanější hru. Konec je ale přesto neuspokojivý, protože z druhé kategorie (hra s postavou, potažmo postavami) mind-game u filmu dochází k přepnutí do kategorie první (celou dobu je nám zatajována důležitá informace stavící předchozí dění do jiného světla).
Ať člověk na Ex Machina nahlíží z jakýchkoliv pozic (poetologických, auteurských, neoformalistických, trendu mind-game děl), závěr je divácky neuspokojivý, i když pokaždé z poněkud odlišných důvodů. Neznamená to ale, že byste si tuto ambiciózní hru s konvencemi měli nechat ujít, i když je ve výsledku spíš příkladem intelektuálničení než něčeho opravdu chytrého.
OBRAZ A ZVUK:
Zklamání by mohlo nastat, pokud by někdo obzvlášť obrazový přepis Ex Machina posuzoval podle standardů kladených na HD prezentaci, nikoliv na tvůrčí záměr. Ano, snímek skutečně neodpovídá nárokům kladeným na demo disky, protože namísto dokonalé ostrosti je upřednostňován jakoby měkčí obraz s rozmazanými hranami, ale to je dáno významotvorným kontrastním svícením a prací s přírodním zdrojem světla. Detailnímu vykreslení pokožky postav anebo věrné reprodukci tlumené barevné palety přitom nelze nic vytknout.
Na adresu zvuku v originálním znění je možné hýřit pouze superlativy. Samozřejmě si člověk musí odmyslet, že jsme se nedočkali na americké edici přítomného DTS:X mixu. Na disku s Ex Machina se tento zvukový konkurent Dolby Atmos objevil vůbec poprvé, přičemž to je překvapivá volba, když jde o v podstatě komorní - byť zvukově velmi dobře namixovanou - sci-fi, ve které převládají dialogy namísto scén prezentujících výraznost nové stopy.
BONUSY:
Čtyřicetiminutový film o filmu, který kombinuje záběry z natáčení s rozhovory s herci a tvůrci a který je opravdu informativní. Hodinový záznam rozhovorů, kde se jde skutečně pod povrch, protože se probírají technologické a filozofické otázky spojené se snímkem. Skoro půl hodiny tematických featurettů. Přesně to na vydání určeném i pro náš trh nenajdete, takže se budete muset poohlédnout v zahraničí, zajímají-li vás bonusové materiály.
Něco z toho se ale přece jenom dostalo na disk. Bohužel se jedná pouze o pět velmi krátkých tematických dokumentů z původních devíti, přičemž všechny jsou zdarma dostupné na Youtube. Zde je k nim pouze "navíc" přítomna česká titulková podpora. Všechny featuretty, jejichž zhlédnutí vám dohromady zabere pouhých třináct minut, přitom kladou důraz na různé významy, které jsou herci a tvůrci explicitně sdělovány. Nejzajímavější je proto povídání o výpravě (Design), které si dovolí mírně odbočit z daného rétorického rejstříku a věcně se věnovat propojení volby prostředí a architektury s ohledem na potřeby vyprávění. Zbytek (The Story, The Cast, Creating Ava, The Turing Test) spíš láká poněkud zpozdile do kina na sci-fi vycházející z asimovských tradic.
ZÁVĚR:
Ex Machina je inteligentní sci-fi, která dovede přechytračit diváka/divačku. Myšlenková hra několika postav ale naráží na limity významové ambicióznosti jinak zdařilého režijního debutu scenáristy Alexe Garlanda. Blu-ray vydání ovšem skončilo daleko za očekáváním, protože na rozdíl od zahraniční edice neobsahuje ani DTS:X konkurující Dolby Atmos, ani více než dvě hodiny bonusových materiálů, protože se na disk dostalo pouze několik krátkých propagačních featurettů dostupných i zdarma na netu. Kvalita filmu sice nedostatky disku vynahrazuje, ale pokud vás Ex Machina neoslovila v kině napoprvé natolik, abyste si ji ihned pořizovali domů, doporučujeme počkat na slevové akce.
Blu-ray filmu Ex Machina distribuuje společnost Bontonfilm. Děkujeme za poskytnutí k recenzi.