...zapomenutelnými. Po vzoru Trierova opusu magnum (pro některé po zhlédnutí obou částí dohromady spíše opruzu maximus) je dvoudílný článek rozčleněn na celkem osm kapitol. První část jich měla pět, druhá má nepřekvapivě (alespoň pro lidi schopné jednoduchých matematických úkonů) tři. Stejně jako byla protagonistka Nymfomanky Joe zbavena panenství osmi "přírazy" (nejprve vaginálně, poté análně), následující tři kapitoly budou taktéž spíše doťuknutím již dříve rozdělaného.
Kapitola 6: Nokturno
O dekádu později než Proč před tím utíkat, když víš, že tomu neutečeš? Lars von Trier realizoval osmiminutové Nokturno, které natočil na Dánské filmové akademii. Na ni byl přijat díky své svéráznosti a výlučnosti. Na pohovoru řekl, že tam je, aby se sám rozhodl, jestli na výběrovou školu bude chodit. A na rozdíl od dalších uchazečů zadání natočit snímek za limitujících podmínek (5 hodin na pětiminutový minutový film nasnímaný 16mm kamerou a bez možnosti střihu) nepojal natočením blízkého okolí jako ostatní uchazeči, ale výletem do míst, v nichž mu šlo o ukázání neproniknutelnosti do světa bohatých. A to poněkud lacinou symbolikou (snímáním luxusních vozů a domů skrze mříže), která by se dala odsoudit jako prvoplánová, kdyby z ní nebyla patrná určitá ironie.V Trierově Nokturno, realizovaném již za studií, se projevuje příklon k větší stylizovanosti, která je plně rozvinuta o čtyři roky později v první části Evropské trilogie Prvek zločinu. Úvodní snovou projekci, která je vyvedena v černobílých barvách a je zpomalena stejně jako prology v trilogii Deprese, střídá do modrých barev tónovaná zbylá část, z které vystupuje červená (žárovka). Patrná je i obliba až obsese v Tarkovském prostřednictvím různých odkazů až manýristických nápodob jeho poetiky (flaška s vytékající vodou, užívání černobílých pasáží - ačkoliv motivovaných - v jinak barevném snímku). Trierovo zaujetí Tarkovským zůstalo i nadále. Od aluzí (sledování cesty v úvodu Evropy jako ze Stalkera, zvony v Prolomit vlny jako z Andreje Rubleva) až po kreativnější - polemické - zapracování (trilogie Deprese, která podrývá jakýkoliv spirituální přesah soustředěním se na intenzivní tělesný prožitek, viz inscenování figur v přírodní mizanscéně jako ze Zrcadla v každém dílu).
Oproti v předchozím článku představeným kraťasům se tento liší i tím, že (vedle toho, že je studentský a nikoliv amatérský) se odklání od potřeby vyprávět příběh. Vydává se směrem k větší avantgardě a experimentům. Přitom Nokturno pro ustřední postavu opíše stejný vývojový vzorec jako Proč před tím utíkat, když víš, že tomu neutečeš? a Květina, jenom má závěr o poznání kryptičtější. Hrdinčina smrt je vyjádřena tím, že stojí na střeše mrakodrapu a nad ní prolétává hejno ptáku symbolizující, že se nenachází mezi živými na zemi.
Kapitola 7: Obrazy z Osvobození
Absolventský středometrážní film Obrazy z Osvobození završuje studentskou nenarativní linii Trierovy tvorby a navazuje i na amatérské počátky, protože (pro ty, kteří si na to potrpí: pozor, spoiler!) končí tragickým skonem hlavního hrdiny. Kontroverzní bylo, že jím je německý voják na sklonku druhé světové války, což vyvolalo odsudky za zastávání fašistického stanoviska. Lars se ale bránil tím, že jeho výchozí pozice nesouvisí s jakýmkoliv politickým zřízením či ideologií, ale s jeho humanismem, protože je empatický k oběti.Kontroverze, spojená s nepochopením, provází Triera jako osobu (viz jeho nechvalně známý výrok na tiskové konferenci k Melancholii v Cannes) i jeho díla dodnes. A ty jsou přitom vedle své rozporuplně přijímané explicitnosti co do násilí a sexu i velmi explikativní co do vyznění. U Obrazů z Osvobození je ovšem velmi obtížné vůbec po zhlédnutí popsat, o čem vypráví, a tak se někteří uchylují k citaci popisku, který stál v katalogu při projekci na škole: "Německý důstojník unikne v květnu 1945 z kodaňské internace a vyhledá svoji místní milenku, která teď pořádá oslavu pro osvobozenecké síly."
Hlavní postava, která je pojímána jako mučedník, se stane důležitou součástí trilogie o Zlatosrdečce. Závěrečné vystoupení nad oblaka Obrazy z Osvobození pojí nejenom s výše představenou krátkometrážní trojicí, ale je zjevným odkazem k Tarkovskému, od kterého zde Trier přebírá míchání fikčních a dokumentárních, v některých případech do té doby dokonce nezveřejněných záběrů Osvobození, které byly v archivech Dánské televize. Kdo si pamatuje na závěrečné titulky Dogville, v nichž byly použity fotografie Američanů, či na non-fikční vsuvky v Nymfomance, ví, že se Trier čas od času k těmto postupům přiklání. A to i v případě, když zrovna netočí válečný film, který by odkazoval k Ivanovu dětství.
Kapitola 8: Epilog
A zde naše představení méně známých, protože do tematických trilogiích nesvázaných, a volně dostupných děl dánského filmaře končí. Bylo by sice lákavé přijít s konceptem, který by pro pětici Trierových raných počinů přišel se souhrnným označením "pentalogie smrti" (protože ve všech na konci postava či postavy zemřou, ačkoliv u prvního je to diskutabilní) či něčím podobným. Jak ale praví jedno pořekadlo, pro les bychom neviděli stromy - a o ty, resp. o společné prvky a postupy napříč celou Trierovou tvorbou od amatérských začátků přes studentské počiny až k celovečerním trilogiím, nám šlo především.
