Je to tragikomické, ale princeznu Dianu, v devadesátých letech nejznámější ženu na světě, potkala smrt hned dvakrát: poprvé v srpnu 1997 po nešťastné honičce s paparazzi v pařížském tunelu, podruhé ta filmová, když německý režisér Oliver Hirschbiegel natočil podivný film o posledních dvou letech jejího života podle knižní předlohy. Text Zdeňka Borovce ve čtyřech verších vystihuje celou premisu: osamělá a ztracená princezna Diana (Naomi Watts) žije v odloučení od prince Charlese, věnuje se akupunktuře, charitě a občas svým malým synům. V jedné londýnské nemocnici potkává pákistánského kardiochirurga Hasnata Khana (Naveen Andrews ze seriálu Ztraceni), zamiluje se a chce se za něj provdat. Problémy jsou jen dva a překvapivě nikoliv královská rodina: potenciální tchyně, která nenávidí Brity, a samotný doktor, který miluje jazz, cigarety a fotbal a kterému se špatně operuje pod dohledem teleobjektivů nenasytného bulváru. A tak vidíme, že láska mezi vzývanou královnou lidských srdcí a mužem, který lidská srdce opravuje, je jen dalším melodramatickým kýčem, prázdnou skořápkou, pod níž žádné skutečné city nejsou.
Láska mezi nášlapnými minami
Diana, podobně jako Hitler, kterému se Hirschbiegel věnoval ve svém nejznámějším filmu Pád Třetí říše, je ikonou, mediální mýtem, za kterým je někde možná ukrytý ten opravdový člověk. Je obtížné jej demaskovat, přiblížit nebo vystihnout, protože ta vnější maska je příliš silná: ale pokud tam je, tak se filmu nepovedlo do něj nahlédnout ani škvírou. Naomi Watts se snaží, seč jí mimické svaly, tmavé linky a natupírované vlnky dovolí, ale stále jsou to jen manýry, hraní si na princeznu, předstírání akcentu, imitace chůze. Nicméně je třeba poctivě přiznat, že tak mizerný scénář by neuhrála ani samotná Diana.Jak už to tak bývá, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly (a nášlapnými minami). Kýčovité, patetické výjevy z charitativních výletů nevysvětlují, proč se Diana rozhodla zrovna pro miny a v čem jsou její aktivity tak kontroverzní, že si vysloužily veřejné pohoršení ministra vlády. Na politickou agendu zapomeňte, o královně a královské rodině se nic nedozvíte, divák bude bohatě zásoben jen tunami fotogenických póz tu se sirotami v Africe, tu se slepým staříkem nebo pacienty nemocnými AIDS, nechybí hysterické davy ani ušlechtilé projevy na opulentních akcích, jejichž rozpočet by nakrmil půlku Zimbabwe. Ale všechno jsou to jen líbivé obrázky střídající se s podivnými dialogy, které čerpají tu z telenovel, tu z koránu, každopádně jedno mají společné: vyděšené nechápající publikum.
Diana z filmu vychází jako prostoduchá nešťastná naivka, která se nevyrovnala ani s tlakem okolí a s rozvodem rodičů, zoufalá žena dělající zoufalé věci. Dokonce ani náznak rozporuplného vztahu mezi tiskem a Dianou, který nebyl černobílým vztahem lovců a štvané zvěře, ale mnohdy připomínal symbiózu, z níž těžily obě strany, se nedočká zajímavé reflexe. O to víc překvapí, když v posledním dějství sledujeme cynickou manipulaci tiskem a především Dodi al-Fayedem, který poslouží jako bohatý šašek s jachtou, a to jen proto, aby princezna vzbudila žárlivost ve svém osudovém doktorovi. Korunu tomu dává to, že film tohle vykládá jako důkaz nehynoucí lásky za hrob.Těžko říct, komu doporučit biografii, jež uráží památku zesnulých i inteligenci diváků, snímek, jehož scénář působí jako automatický překlad, který vás sice místy nechtěně rozesměje, ale ještě častěji budete koulet očima až k vysokému stropu královských paláců. Vůbec nejhorší je obskurní kombinace rádobyartových postupů, retardované kamery, nesmyslného střihu a telenovelových dialogů, ze kterých by studem ohluchla i slepá Esmeralda.
Tomu, kdo z kina neuteče, zbude jen rozkolísaný klasicko-jazzový soundrack, pár divných metafor, jedna srdeční operace a nespočet překrásných rób, které jako jediný prvek ve filmu mají úroveň. A samozřejmě vědomí, že právě statečně přežil nejbizarnější biografii, kterou kdo kdy natočil.
P. S. A to jsem přežila Královský víkend, film, v němž se rychlostí 1 km/h v hodině stahovaly punčocháče.
