Stroj času: Dr. Jekyll a pan Hyde

Adaptací slavné novely skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, která poprvé vyšla už v roce 1886, vzniklo bezpočet. I filmová verze z roku 1931 je už několikátá v řadě, byť první mluvená (zajímavý přehled najdete zde). Mezi desítkami dalších se ale rozhodně neztratí. Je filmařsky svěží a nápaditá, na dobu vzniku má úžasné triky a díky tomu, že vznikla v čase před uplatněním produkčního kodexu, mohla být i pěkně odvážná. Co se různých verzí známého příběhu týče, stojí určitě za zmínku, že většina jich není zrovna věrná své psané předloze. Naopak skoro všechny (včetně této) upravují původní zápletku o milostný motiv, jehož původ se táhne už od první divadelní adaptace Thomase Russella Sullivana z roku 1887. Slavná němá verze s Johnem Barrymorem například neváhala přihodit ještě prvky z Wildeova Obrazu Doriana Greye. Nemluvě o dalších vylepšeních v pozdějších letech, jako je třeba změna pohlaví pana Hyda v rozkošně rozverné verzi studia Hammer nazvané příznačně Dr. Jekyll And Sister Hyde nebo pokusu o pohled z jiného úhlu ve snímku Mary Reilly, kdy hlavní hrdinkou je služka Dr. Jekylla. Nespoutané období, kdy produkční kodex s mnoha regulačními omezeními byl sice hollywoodskými studii přijat, ale ještě zdaleka ne prosazován, se na snímku podepsalo v otevřenosti, s jakou přistupoval k motivaci hlavního (dvoj)hrdiny. Dr. Jekyll (oscarový Fredric March) je líčen jako sexuálně frustrovaný jedinec, který je sice zasnouben, ale otec jeho milované dívky nechce o svatbě dcery ani slyšet. Naopak Jekylla vyzývá k trpělivosti slovy, že on čekal na svou vyvolenou pět let. Místo ženy, která navíc mizí pryč z Londýna, tedy věnuje Jekyll svou energii do výzkumu, jehož cílem má být oddělení dvou hlavních složek osobnosti - té civilizované, uhlazené, omezované, a té animální, nespoutané. Po vypití speciálního lektvaru se Jekyll mění v "neandrtálce" Hyda, jdoucího si za uspokojením svých potřeb bez výčitek a slitování. První na ráně mu bude prostitutka Ivy (Miriam Hopkins), která Jekylla sváděla, když ji zachránil před neurvalým společníkem. Právě scény s Ivy nejspíše zarazí všechny ty, co staré hollywoodské filmy považují za cudné a neškodné. Miriam Hopkins toho sice neukáže více, než uvidíte dneska v každé druhé reklamě, ale to dusno, které vznikne, když odkládá své svršky nebo sedí jen tak na posteli s odhalenou nohou, kterou nedbale kývá, může snímku závidět lecjaký současný erotický thriller. Navíc ve srovnání s typickou produkcí čtyřicátých či padesátých let je to už úplná pornografie. Mimochodem, když byl snímek po zavedení kodexu znovu uveden do kin v roce 1936, bylo z něj vystříháno osm minut. Dr. Jekyll a pan Hyde příjemně překvapí nečekanou dynamikou a vynalézavostí, s jakou je vyprávěn. Ať už jde o úvod, který sledujeme z pohledu hlavního hrdiny, časté a rafinované prolínačky, které se někdy v polovině "zastaví" a my jsme svědky dvou paralelně probíhajících událostí, nebo obecně velmi neposednou kameru, která dává zapomenout na dobu vzniku, kdy se film stal na nějakou dobu otrokem nově užívaného zvuku a vznikaly tak spíše statické, ukecané snímky. Legendárním se stal trik proměny Jekylla v Hyda, která probíhala v jednom záběru. Režisér prozradil až o několik desítek let později, že šlo o využití kontrastujícího make-upu v kombinaci s barevnými filtry, které umožňovaly jeho postupné objevování či mizení. Mimochodem, těžký make-up údajně málem poškodil Fredricu Marchovi obličej.

Na závěr ještě jedna perlička: když studio MGM o deset let později připravovalo remake se Spencerem Tracym, shromáždilo všechny dostupné kopie Mamoulianova filmu, aby jejich novinka neměla žádnou konkurenci. Film tak byl po dlouhá léta považován za ztracený a nepromítal se až do konce šedesátých let. Dnes si ho naštěstí opět můžeme užívat do sytosti, navíc bez cenzurních zásahů (vyšel na DVD i u nás). Tak jak mu to sluší nejvíc.