Producent Jonathan Shields (Kirk Douglas) si během dvacetileté kariéry ve filmovém průmyslu nadělal spoustu nepřátel. Když se mu přestalo dařit, oslovil prostřednictvím svého zástupce Harryho Pebblese (Walter Pidgeon) tři z nich ke spolupráci na novém filmu. Režisér, herečka a spisovatel mají z nabídky smíšené pocity. Všichni se Shieldsem pracovali na počátku své dráhy a všichni se po této anabázi cítili tak či onak podvedení. Bylo by snadné jednoduše odmítnout a pomyslet si něco o božích mlýnech. Nemohou ale popřít, že bez trpkých zkušeností se Shieldsem by se možná nikdy nedopracovali ke své současné slávě. Jak Harry výstižně podotkne, "Jonathan každému z nás něco dluží... a my zase jemu." V představách většiny lidí má filmový producent podobu mýtického monstra, které dle tradovaných pověstí sedí na velké truhle s penězi, připaluje si doutník stodolarovkou a jeho hlavním zájmem je, aby se netočily žádné filmy. Když se mu nepodaří zabránit natáčení, zmocní se alespoň hotového materiálu a za ďábelského chechotu ho proti vůli bezmocných tvůrců přestříhá k nepoznání. Tak obvykle líčí hollywoodské producenty zhrzení režiséři, když vysvětlují tisku sporné výsledky své práce. Film Město iluzí ovšem připomíná, že za starých hollywoodských časů nebyl za hlavního tvůrce filmu považován režisér, ale právě producent, a této nevděčné funkce se nepokrytě zastává. Minnelliho film se klidně mohl svézt na momentální vlně obrazoboreckých filmů o Hollywoodu, kterou vyvolal Wilderův Sunset Blvd. a která v průběhu 50. let přinesla ještě řadu podobných kusů (mimo jiné The Star, The Big Knife nebo Zrodila se hvězda). Stačilo Jonathana Shieldse vylíčit jako bezskrupulózního zlosyna, který jako upír vysává všechny své spolupracovníky a koupe se v penězích, které měly patřit jim. Právě tak ho ostatně vedlejší postavy příběhu vnímají a nebojí se to říct. Podobně jako Wellesův Občan Kane nebo Mankiewiczovo Vše o Evě, i Město iluzí skládá portrét svého protagonisty z retrospektivních výpovědí jiných lidí. Rozdíl je v tom, že s každou další obžalobnou vzpomínkou svých spolupracovníků se Jonathan víc a víc jeví jako sice pragmatická, ale vzásadě imponující osobnost. Režisér Fred Amiel (Barry Sullivan) poznal Jonathana jako bezvýznamného mladíka s velkými ambicemi. Seznámili se na pohřbu pana Shieldse staršího, rovněž neblaze proslulého producenta, který si mezi spolupracovníky vydobyl tak špatnou pověst, že truchlící pozůstalé musel u rakve zastoupit placený kompars. Jonathan tehdy přizval Freda ke společné práci na scénářích k béčkovým filmům a přesvědčil ho, že dřív nebo později spolu udělají díru do stříbrného plátna jako producent a režisér. Pokud možno s lepší pověstí, než jakou měl Jonathanův otec. Herečka Georgia Lorrison (Lana Turner) věděla, jaké je to žít se stigmatem potomka slavného rodiče. Po otci, kdysi slavném herci a později ještě slavnějším pijanovi, zdědila talent i neblahý návyk, a Jonathan ji přiměl první vlastnost zúročit a druhé se zbavit. Ale bylo to vážně tak nezištné dobrodiní? A chtěla se vůbec Georgia stát herečkou? Ani intelektuální spisovatel a univerzitní profesor James Lee Bartlow (Dick Powell) neměl sebemenší zájem začínat si s tak pokleslým uměním, jako je film, a už vůbec ne s tím hrozným megalomanem Shieldsem. Nakonec se ale dal přesvědčit, že "nejlepší filmy vznikly ze spolupráce lidí, kteří se nenáviděli" a svolil psát pro jeho studio scénáře. Tehdy ho nenapadlo, že na oltář umění obětuje manželku (Gloria Grahame). Najít vhodné spolupracovníky, přesvědčit je o jejich nenahraditelnosti, použít a odhodit. Tak vidí Fred, Georgia i James Lee Jonathanovu strategii. Za různých okolností a v různých dobách přispěli k Shieldsově vzestupu, ale v každém z nich zůstal také pocit křivdy za daň, kterou museli odevzdat, a hlad po uznání svého podílu na zásluhách. Teď před nimi leží rozhodnutí buď pomoci producentovi v těžkých časech, anebo se zachovat stejně pragmaticky jako druhdy on a ukázat mu záda. Když si skutečný filmový producent John Houseman přečetl povídku George Bradshawa Memorial to a Bad Man, která Městu iluzí posloužila jako námět, našel v ní tragikomickou paralelu s vlastními zkušenostmi. Sám kdysi proti vůli mnohých prosazoval talentovaného Orsona Wellese a stál za všemi divadelními i rozhlasovými úspěchy jeho společnosti The Mercury Theatre. I Občana Kanea, podle mnohých nejlepší film všech dob, stvořili společně. Po jeho úspěchu se ale jejich cesty rozešly. Město iluzí Housemanovi poskytlo příležitost některé z těchto zkušeností zpracovat. V Jonathanu Shieldsovi je možné vidět kus Housemana i kus Wellese, hlavním předobrazem této postavy byl nicméně slavný producent David O. Selznick. Inspirací konkrétními osobami a reálnými událostmi ostatně Město iluzí přímo přetéká a k jejich plnému odhalení by bylo třeba nakreslit plánek s pavoukem vzájemných vztahů. Obecná shoda panuje snad jen v případě dvou vedlejších postav zahraničních režisérů, z nichž Angličan Whitfield (Leo G. Carroll) a jeho všudypřítomná asistentka jsou zjevnými parodiemi Alfreda Hitchcocka a jeho ženy Almy Reville, a Němec von Ellsteyn (Ivan Triesault) jako by z oka vypadl Fritzi Langovi. Postava herečky, žijící ve stínu dominantního otce, volně vychází z osudu dcery slavného herce Johna Barrymorea Diany, i když někteří minnelliologové v ní vidí i otisk režisérovy bývalé ženy Judy Garland. Jako obecně srozumitelný příběh film nicméně funguje i bez znalosti těchto vazeb. Režiséra Vincenta Minnelliho Houseman pověřil realizací filmu především proto, že čerstvá oscarová sklizeň za jeho muzikál Američan v Paříži zaručovala zájem oslovených hvězd. Původně čistě pragmatické rozhodnutí ale rozkvetlo v dlouhodobou a umělecky úspěšnou spolupráci. Město iluzí se stalo prvním ze tří filmů Housemana a Minnelliho s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Herec ve všech představuje rozporuplné osobnosti, jejichž cestu za uměleckým vyjádřením brázdí pošramocené osobní vztahy. Postava Jonathana Shieldse mu vynesla první oscarovou nominaci, role malíře Vincenta van Gogha v dramatu Žízeň po životě další. Kruh se uzavřel posledním a dnes nejméně známým filmem Dva týdny v jiném městě. Douglas tentokrát představuje polozapomenutého herce Jacka Andruse, který se ve jménu dávných přátelských vztahů pokouší přesvědčit režiséra (Edward G. Robinson), aby mu svěřil roli v koprodukčním filmu. Kirkovy scény z Města iluzí jsou v tomto snímku použity jako připomínka Andrusovy zašlé slávy.

Celková oscarová bilance Města iluzí čítá pěkných pět sošek (za kameru, výpravu, kostýmy, scénář a herecký výkon Glorie Grahame), jediný Kirk Douglas svou nominaci neproměnil. Vzhledem k tomu, že jedním z témat filmu je věčný spor o to, zda má na kvalitě filmu větší podíl režisér nebo producent, zůstává ironií, že Minnelliho ani Housemana akademici neodměnili ani nominací.