Moucha má úžasně nekompromisní začátek. Je hluboká noc, hlídač továrny se baví s toulavou kočkou a o několik chvil později je při obchůzce svědkem děsivého výjevu. Manželka majitele továrny Andrého Helene prchá od obrovského lisu, pod nímž se nachází bezvládné rozmačkané tělo. Střih. Andrého bratr François zvedá zvonící telefon, v němž mu Helene oznámí, že svého manžela právě zabila a ať zavolá policii. Vyšetřování vede k jednoznačnému závěru, François se snaží vypátrat, co vedlo Helene k nepochopitelnému činu. Ta se ale o důvodu odmítá bavit, zajímá se pouze o jakousi mouchu s bílou hlavou. François ji lstí donutí začít vyprávět a my se s ním konečně dozvídáme o Andrého experimentech s teleportací... Na počátku Mouchy stála stejnojmenná povídka otištěná v červnu 1957 v časopise Playboy. Autorem byl v Paříži narozený britský spisovatel a novinář George Langelaan. Ten mimochodem pracoval za války jako špion a zvláštní agent Spojenců. Což úplně nesouvisí s tématem. Každopádně mít povídku v Playboyi byla tehdy záležitost prestiže i slušné odměny. A publikoval tam Vonnegut, Kerouac, Mailer i další... ale k Mouše. Jakkoliv některé věci trvají v Hollywoodu dlouho, měsíční natáčení začalo už v polovině března 1958, v červenci byl snímek poprvé promítnut a koncem srpna se konala slavnostní premiéra. Autorem scénáře byl James Clavell, válečný veterán, který své kruté zážitky z japonského vězení zužitkoval například ve slavném románu Král Krysa, dále scenárista (Velký útěk) či filmový režisér (Panu učiteli s láskou). Jeho scénář zachovává základní dějové prvky povídky, jen jim místy obrušuje hrany ve prospěch napínavé, ale ve výsledku vlastně pozitivní hollywoodské podívané (i když je to někdy vyloženě škoda, třeba v opakovaném pokusu o teleportaci člověka se totiž v předloze do nešťastného výsledku připlete i "ztracená" kočka). Ale dost nechutností. Jestli díky něčemu Moucha vyčnívá z vědecko-fantastické či hororové produkce padesátých let, je to především inteligence, s jakou je vyprávění vedeno. Musíte sice přistoupit na některá, trochu naivně nastavená pravidla hry, ale film se jich poctivě drží a v rámci své logiky prostě dává smysl. Což nemůžete říct o většině současné žánrové produkce. Varování o vstupování do lidem zapovězených komnat nijak zbytečně nevyčnívá, naopak ladí s emocionálně působivým příběhem. Režisér německého původu Kurt Neumann v době počátků zvukového filmu natáčel německé verze hollywoodských snímků. Údajně byl zvažován pro režii Frankensteinovy nevěsty, ale po úspěchu Neviditelného muže chtělo studio opět Jamese Whalea. Neumann je vedle dnes vzpomínaného filmu nejvíce známý pro několik příběhů o Tarzanovi s Johnnym Weismullerem a jeden s Lexem "Old Shatterhandem" Barkerem. Moucha se stala Neumannovým nejúspěšnějším snímkem, ale toho se už bohužel nedožil. Zemřel (podle jedněch zdrojů vlastní rukou, podle jiných přirozeně) týden před oficiální premiérou. V Mouše dokázal Neumann diváky napínat i deprimovat navzdory barvami hýřícímu plátnu, roztomilému chlapečkovi chytajícímu mouchu či změkčilému Vincentu Priceovi, kterého by člověk čekal spíš v roli posedlého experimentátora než nesmělého bratra, zamilovaného do hlavní hrdinky. Pokud jste film dlouho neviděli, je snadné přiřadit si ho v paměti spíše k roli, jaké běžně hrával. Druhá herecká řada má vůbec větší zvuk než ústřední pár, protože vyšetřujícího policistu ztvárňuje Herbert Marshall, filmový partner hvězd kalibru Grety Garbo, Marlene Dietrich či Bette Davis. Dvojice v hlavních rolích manželů - David Hedison a Patricia Owens - nikdy žádné větší slávy nedošla, ale za slavnými kolegy výrazněji nezaostává. Snímek u nás běžel i s dabingem v televizi, ale nemusím snad zdůrazňovat, že pro plné vychutnání se doporučuje širokoúhlá verze v originálním znění. Nejde jen o to, že byste přišli o charakteristický hlas Vincenta Price, ale ani nejslavnější scéna (ono již zmiňované volání o pomoc) nemá v češtině takový účinek. Několik slov na závěr k sequelům a remakům: Pokračování Return Of The Fly přišlo hned v následujícím roce, a i když jen béčkově parazituje na originále a je vlastně úplně zbytečné, docela slušně baví a fanouškům původního snímku ho lze jen doporučit. Hlavním hrdinou je syn vědce z prvního dílu, který se zjevně nepoučil. Dvojka je překvapivě černobílá, naštěstí nabízí jistotu v podobě návratu Vincenta Price a častého teleporto-mutování. Třetí díl z roku 1965 Curse Of The Fly už jen omílá omleté, vznikl v Británii a Price v něm neúčinkuje.

Stejnojmenný volný remake Davida Cronenberga z roku 1986 k látce přistupuje úplně jinak. Zatímco originál je dramatickým varováním před pokusy na lidech, Cronenberga zajímá hlavně psychologická a fyziologická transformace člověka v mouchu. V osmdesátém šestém byly k dispozici samozřejmě nesrovnatelně lepší triky, ale ty by byly k ničemu bez výtečných hereckých výkonů Jeffa Goldbluma a Geeny Davis. Novější zpracování také na rozdíl od toho původního svými šokujícími scénami vyvolává velmi nepříjemné pocity v žaludku. Když nahradí originálního režiséra u dalšího dílu odborník na speciální efekty, dá se čekat kvalitativní sešup. To se přesně stalo u zbytečné Mouchy II v režii Chrise Walase.