Na konci srpna 1944 je už jen otázkou času, kdy spojenci útočící jak ze západu, tak i Rudá armáda z východu sevřou nacistické Německo do kleští a pokoří. Hitler jim však nechce nechat nic zadarmo. Pokud má být zničen Berlín, bude zničena i Paříž. Spojenecká vojska jsou už přitom jen několik desítek kilometrů od Paříže. Nástrojem na zničení veškerých monumentů Paříže - Eiffelovy věže, Louvru, katedrály Notre Dame, náměstí Concorde - včetně více jak milionu a půl jejích obyvatel má být německý generál von Choltitz (Niels Arestrup). Tím, kdo se má pokusit této zkáze s nedozírnými důsledky zabránit, je ve Francii a v Paříži naturalizovaný původem švédský diplomat Raoul Nordling (André Dussollier). Kdo z těchto dvou silných mužů nakonec zvládne psychologickou hru lépe? Podaří se Paříž zachránit od totálního zničení?Odpovědi na poslední dvě otázky jsou nasnadě, neboť jsme oproti skutečným historickým událostem (i proti jejich dramatizaci) ve výhodě. Nemění to ale nic na tom, že i když víme, jak to celé dopadne, přesto sledujeme po celých zhruba osmdesát minut délky filmu jeho události, z nichž valnou většinu tvoří rozhovor dvou postarších postav, se zájmem a napětím, kterého často nedosahují ani "opravdové" filmy s mnohem akčnějším dějem. A jak je to možné? Zdánlivě jednoduše.
Základem je tu kvalitní text založený na hře Cyrila Gelyho. Na scénáři s Gelym spolupracoval sám režisér Schlöndorff. Volba kvalitní látky byla pro Schlöndorffa vždy klíčovým výchozím bodem k úspěšné filmové podobě, ať už v případě jeho nejslavnějšího díla, kterým je Plechový bubínek nebo i v případě jiných filmových adaptací převážně literárních děl (Swannova láska, Smrt obchodního cestujícího, Homo Faber). A na stejném principu funguje i Diplomacie, jejíž text a dialogy vás nikdy nebudou ani na okamžik nudit. Dalším klíčovým prvkem nutným pro úspěch a u komorních filmů "divadelního" charakteru zvláště jsou kvalitní herci. Na divadle by stačili herci pouze dva, zde jich sice vystupuje více, ale v pouhých epizodních rolích včetně Burgharta Klaußnera, který se objeví jen v krátké úvodní scéně. Naopak za celou dobu trvání z plátna a ze scény neodejde francouzský herec dánského původu Niels Arestrup a od jeho příchodu v patnácté minutě ani jeho herecký kolega a zde hlavní psychologický, a věren svému poslání, především diplomatický protivník v podání rodilého Francouze André Dussolliera.
Oba postarší herci odvádí špičkové výkony. Na první pohled jednodušší pozici měl Arestrup v roli generála, který poslušně plní Hitlerovy příkazy. Ale z obvykle jednorozměrných postav generálů, jak je známe z některých starších válečných filmů, udělal díky svému zkušenému a procítěnému výkonu z von Choltitze postavu, v níž se přeci jen probouzí něco jiného než slepá poslušnost. Tu v něm však všemi možnými prostředky probouzí zdánlivě bezmocný, ale ve skrytu nesmírně mazaný Nordling. Oba herci působí ve svém komorním dialogu mimořádně přesvědčivě. A ačkoliv se většina filmu odehrává v kulisách pokoje hotelu Meurice, několik hezkých exteriérových záběrů Paříže tu také uvidíte včetně závěrečné krátké projížďky po Seině. S citlivým hudebním podkresem Jörga Lemberga, který nepřeslechnete, nám vyjde, že v podobě Diplomacie nám Schlöndorff naservíroval skutečně kultivovanou a inteligentní podívanou, která navíc nenudí. Diplomacie, která měla premiéru před rokem na filmovém festivalu v Berlíně, získala jednoho Césara za nejlepší adaptovaný scénář pro Gelyho a Schlöndorffa. Zcela zaslouženě.
PS: Schlöndorff Diplomacii věnoval svému příteli, americkému diplomatovi Richardu Holbrookovi (1941-2010).
