Děj se odehrává v tehdejším Svobodném městě Gdaňsku (dnešní Gdaňsk, místo odkud pochází Günter Grass) během dvacátých/třicátých let minulého století, ale počíná se už v roce 1899, kdy jeho ústřední protagonista a zároveň vypravěč příběhu Oskar (David Bennent) začíná vyprávět svůj pozoruhodný životní příběh od chvíle, kdy ještě nebyl na světě. Na ten přišel až o několik desítek let později, v době mezi válkami a už tehdy, bezprostředně po porodu se rozhodl, že si počká do tří let na plechový bubínek slíbený mu jeho matkou Agnes (Angela Winkler).Oskar byl počat dvěma otci, rodilým Němcem Alfredem Mazerathem (Mario Adorf) a Polákem Janem Bronskim (Daniel Olbrychski), který byl zároveň i bratrancem Agnes. Oskar udělal, jak si předsevzal. Když mu byly tři roky, dostal plechový bubínek, začal na něj bubnovat a přestal růst. Navíc svým pronikavým křikem dokázal rozbíjet skleněné tabulky, žárovky a jakékoli další skleněné předměty. Oskar prochází plynoucím časem a dramatickými událostmi, včetně začátku i pádu fašismu, ve stále stejném "trpasličím" těle tříletého dítěte, ačkoli "uvnitř" prožívá pubertu a stárnutí jako každý další smrtelník.
Plechový bubínek je těžko žánrově zařaditelným dílem. Nevejde se "přesně" do žádné obecně užívané škatulky a kategorie. Není to striktně válečný, ale ani protiválečný film. Některé válečné události tu ale mají své místo. Například v jedné delší sekvenci zobrazující obsazení a dobytí polské pošty Němci, kterou prvního září 1939 zaniklo Svobodné město Gdaňsk, které bylo připojeno k Velkoněmecké říši, a které dokumentovalo začátek druhé světové války. Jde ale jen o jednu z mnoha dílčích událostí v mnohovrstevném a košatém toku událostí.
Plechový bubínek není ani striktně drama. Ačkoliv dramatických událostí je zde na ploše jednoho celovečerního filmu s úctyhodnou délkou trvání dvě hodiny dvacet minut více než dost, nejedná se o "drama". Na to je zde příliš mnoho prvků groteskních, absurdních, místy až surrealistických (například Oskarův příchod na svět). Ještě méně se ale na něj hodí označení komedie, i přes mnoho zvláštně komických a směšných momentů. Ačkoli tu najdeme i momenty tragické, tragédie to je ze všeho nejméně. Možná právě žánrová nezařaditelnost činí z Plechového bubínku "velký" film, kterým ale není jen v uvozovkách, ale doopravdy.
Plechový bubínek je tedy doopravdy velkým filmem, který příliš nezestárnul, a který je stále mimořádně působivým jak po stránce vizuální (celá řada nádherně nasnímaných sekvencí včetně jedné "felliniovské" z pláže inspirované Sladkým životem), na níž se za kamerou podílel československý emigrant, absolvent kamery na pražské FAMU Igor Luther, tak i po stránce filozofické. Poselství Plechového bubínku není složitě zašifrované. Naopak na postavě "nestárnoucího" Oskara, který prožívá i glosuje "ztracený čas", je snadno divácky přístupné a porozumitelné. Je bezesporu snadněji přístupnějším typem artového snímku než celá řada jiných evropských snímků, ať už z doby minulé, nebo současné.
Vedle kongeniálního Schlöndorffova režijního přepisu údajně nezfilmovatelné Grassovy knihy si zcela zvláštní zmínku zaslouží herecký výkon tehdy jedenáctiletého švýcarského (metr a půl vysokého) herce Davida Bennenta, syna Heinze Bennenta, který si zde také jednu menší roli zahrál. Pod Schlöndorffovým režijním vedením podal výkon, který snese jen naprosté superlativy, a který jsme si dnes zvykli označovat jako "oskarový". A pokud by Plechový bubínek v Americe vzniknul, Bennent by si Oscara za nejlepší hlavní roli nepochybně odnesl. Takto se musel "celý film" spokojit "pouze" s Oscarem za nejlepší cizojazyčný film za rok 1979.
Plechový bubínek si také vysloužil možná spíše nechtěně nálepku kontroverzní kvůli jedné explicitně laděné "porno" scéně, která spíše než svým zdrženlivým a věcným znázorněním pobouřila některé bigotní mozky (fundamentální křesťanské sekty) svým odvážným obsahem, který označily jako "dětskou pornografii". Pokud byste ale čekali nějakou pikantní nechutnost, byli byste zklamáni. Žádné porno tu neuvidíte. Každý druhý dnešní film má podobných scén daleko více a v daleko "nechutnějším" provedení.
Každopádně nějaká ta kontroverze provází téměř každý skutečně velký film, kterým Plechový bubínek bez diskuze zůstal i po více jak třiceti letech.
PS: Recenzi Plechového bubínku věnujeme právě zesnulému Günteru Grassovi.
