[Článek o filmu Kmen vyšel letos v červenci v rámci reportu z festivalu v Karlových Varech, dovolujeme si však na něj upozornit za příležitosti oficiální distribuční premiéry.]

Při pohlédnutí do programu (artového) kina a čtení opakujících se synopsí přebytku sociálních dramat musí popis snímku Kmen zaujmout dvojnásob - celý se totiž odehrává ve specializované internátní škole pro hluchoněmé a je vyprávěn bez jediného mluveného slova. Už začáteční upozornění ohledně toho, že bude celý film ve znakové řeči, bez titulků a voice-overu dá prověřit divákovu toleranci ohledně přístupu k sledování filmového díla. Právě přístupem k filmové formě je snímek režiséra Miroslava Slaboshpitskyho dosud neviděným a ojedinělým počinem, který v podstatě znovu učí diváka komunikovat s filmem pouze prostřednictvím obrazu.

„Chtěl jsem natočit realističtější, přirozenější verzi němého filmu, jemuž by diváci snadno porozuměli. Znaková řeč je jako tanec, balet, pantomima, divadlo kabuki atd. Grotesknost je ale jen zdánlivá, lidé tak skutečně komunikují." Tvůrčí vize je přesná a jasně dodržující daná pravidla - za celých 130 minut skutečně nepadne mluveného slova a divák musí vše rekonstruovat pouze ze zdánlivě pochopitelných gest a náznaků. Po významových prostředcích, jako například v "dialogových" scénách, je tedy nutné pátrat výhradně v obraze, což tvoří při sledování filmu v dnešní době (pokud mluvíme například o audiovizuálně přehlcené mainstreamové kinematografii) zcela novou zkušenost.

Režisér pracuje výhradně s dlouhými záběry, které střídavě přecházejí od statických celků k dlouhým jízdám prostorem, v nichž se právě nachází tvůrčí virtuozita dodávající zdánlivě obyčejným záběrům punc novosti. Kromě zcela nekoncepční formální stránky Kmen ale šokuje i tím, co se v oněch obrazech odehrává - a tady je nutné upozornit, že rozhodně nejde o žádné podbízivé drama o postižených lidech, jak známe třeba z druhé strany Atlantiku.

Chtělo by se až napsat, že Kmen je dosti nepřístupnějším a sugestivnějším pokračovatelem rumunského dramatu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Ač už v roce 2007 mohlo někomu přijít vyobrazení zdecimovaného, socialisticky odpudivého prostředí, doby a "východní" společnosti příliš extrémní, oproti tomu, co se odehrává mezi zdmi ukrajinského internátu, jde stále o slabé "kafe". A nejde jen o autenticky děsivou scénu potratu, která se díky svému snímání v jednom záběru může řadit k jedněm z nejnepříjemnějších (a také nejsilnějších) filmových zážitků, ale také vyobrazení hrdinů, kteří mají daleko do typického ztvárnění postižených lidí ve filmu - chovanci ústavu, kteří v rámci svého uskupení přijímají drsná "kmenová" pravidla, přepadají lidi, kradou, šikanují, souloží, berou drogy a holky se po nocích nabízejí k prostituci.

Kmen nabízí originální porci filmařského řemesla, ale také nesmazatelný fyzický zážitek, který po zhlédnutí filmu nechává ve stavu blaženého oněmění, zejména po závěrečné šokující scéně pomsty, při níž i mnoho zkušenějších diváků odvrací zrak. Zároveň musíme na tento odvážný režijní debut upozornit proto, že podněcuje k aktivnímu (znovu)sledování obrazu, při němž si mnohokrát uvědomíme, proč jsou slova mnohdy naprosto zbytečná.

Originální trailer filmu Kmen