Filmserver vám přeje šťastný nový rok a podruhé přináší kompletní rekapitulaci roku, v níž jsme se pokusili sestavit žebříčky těch nejlepších a případně i nejhorších filmů uplynulé sezóny. Náš výběr berte jako doporučení nebo inspiraci ke zhlédnutí něčeho, co z nějakého neznámého důvodu zůstalo vašemu filmovému zraku skryto, a my zároveň doufáme, že si z našich skromných žebříčků alespoň něco odnesete. K jejich sestavení každý z redaktorů přistoupil svým vlastním způsobem, takže nečekejte jednotné kategorie či hodnotící kritéria, jelikož se u každého dotyčného liší. Na závěr jsme se pokusili sečíst, který z filmů se ve výběrech objevil nejvícekrát a stanovit tak něco jako "absolutního" vítěze. V diskuzi se pak s námi nezapomeňte podělit o vaše oblíbence.

Text je oproti loňskému roku trochu obsáhlejší, tak doufáme, že na konec roku uvítáte trochu soustředěnější reflexi než minule.


Martin Bubrín
Rok 2014 ukázal, že obecně jedinou jistotou jsou filmy autorských režisérů, které tradičně přišly zkraje a na konci roku - jména jako Fincher, Nolan, Coen, Scorsese nebo Anderson se znovu ukázala jako nechybující autority bez nutnosti se podřídit úřadujícím trendům. Mezi nimi se nacházela tradičně silná, ale už poněkud vyčpělá letní sezóna utápějící se ve stále se zvyšující serialitě - koncipování velkých blockbusterů jako součástí mnohem větších vesmírů se stále nejeví jako nejšťastnější hollywoodská strategie budoucnosti. Tam, kde tato mašinérie ztrácí na osobitosti a zvyšuje se její sebeuvědomělost (viz Strážci Galaxie nebo 22 Jump Street), zase sílí festivalové filmy s nevídanou tvůrčí svobodou, ožehavými tématy a experimentální formální stránkou. Snímky jako Zimní spánek, Kmen nebo Dva dny, jedna noc by si obecně zasloužily více pozornosti než "tiché" uvedení na festivalech a prošumění oficiální distribucí, ale to je fenomén, s nímž se toho bohužel nedá moc udělat.

Žebříček níže jsem nesestavoval podle nějaké objektivní kvality od nejlepšího po nejhorší, nýbrž co do intenzity prožitku ze sledování či výjimečnosti počinu v rámci žánru nebo filmografie tvůrce. A protože bychom rok od roku měli čím dál více pozornosti věnovat i televizi, dovolil jsem si níže uvést i pozoruhodné „filmové“ seriály, které by klidně mohly konkurovat předním místům žebříčku.

Nejlepší filmy:

1. Zimní spánek – zdrcující síla slov v tříhodinovém konverzačním dramatu, v němž divadelně nasnímané scény dají vyniknout precizním hereckým výkonům a brilantním dialogům, v nichž si každý najde kus svého. Mistrovské dílo, hlavně pro ty, co tráví ťukáním do klávesnice až nebezpečně mnoho času.
2. Zmizelá – nejprolhanější film Davida Finchera. Manipulativní hra s postavami, jejich mediálním obrazem a divákem, která se v chirurgicky vycizelovaném fincherovském světě odvolává na brak a náramně si to užívá.
3. Vlk z Wall Street - čistá cinefilie, požitek ze sledování, monumentální epos o síle kapitalismu, komplexní rozbor morálně zkaženého člověka a amorální komedie, která kromě nastavování zrcadel dokáže během tříhodinové stopáže bavit i na bázi čirého diváckého crowdpleaseru. Martin Scorsese natočil nejzábavnější film roku.
4. Interstellar – analogový blockbuster, který dal po dlouhé době pocítit sílu filmu v „klasickém“ slova smyslu. Nolan natočil další neskutečně majestátní a přitom komorní dílo o těch nejjednodušších citech a otázkách. Zážitek za hranice našeho světa.
5. V nitru Llewyna Davise – nejsmutnější coenovka v hlavní roli s dalším mužem, který nebyl, chyceným v bizarním coenovském vesmíru, z něhož není úniku. A zároveň film plný nedořečenosti a neukončenosti, který však sdělí vše potřebné v náznacích a významotvorných (a náladotvorných) písních.
6. Ona – Ztraceno v překladu internetového věku, v němž každá předkládaná myšlenka a emoce souzní s promyšleným režijním zpracováním. Barvy instagramu ještě nikdy nebyly tak melancholické.
7. Dva dny, jedna noc – sociální drama bratří Dardennů sice postrádá syrovost a naléhavost jejich předchozích filmů, zároveň je však oslavou lidského odhodlání navzdory předem prohranému boji. Motivační film se skvělou Marion Cotillard.
8. Borgman – neuchopitelný film, v němž se děje vše, ale zároveň nic. Nejvíce šokující zvraty a scény roku šperkuje nepředvídatelný scénář využívající prvky absurdního dramatu, černé komedie, krimi, sci-fi nebo náboženského filmu. Tohle se nedá popsat, tohle se musí vidět.
9. Grandhotel Budapešť – dokonalý hračičkářský film dovádějící Andersonův styl do absolutna. Ale to vůbec nevadí, tahle ozvučená němá groteska je sice manýra, ale neskutečně zábavná.
10. LEGO® příběh – největší překvapení roku a prvotřídní ukázka toho, jak se dělá postmoderní (meta)film.

Mimo distribuci: Zátah 2, Nepřítel, Nebraska, Vyšší moc
Další zajímavé tituly: Kmen, Strážci Galaxie, Divoké historky, Na hraně zítřka, 12 let v řetězech, Noe, 22 Jump Street
Pozoruhodné seriály: Fargo, Temný případ, Knick: Doktoři bez hranic

Pět největších zklamání: 300: Vzestup říše, X-Men: Budoucí minulost, Expendables: Postradatelní 3, Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil, EXODUS: Bohové a králové
Pět nejhorších filmů roku: (Ne)zadaní, Hercules, Vášeň mezi řádky, Památkáři, Need for Speed

_____________________________________________________________________
Marek Slovák
Desítku nejlepších kinofilmů jsem stejně jako loni seřadil podle data uvedení do české distribuce, protože nejsem příznivec vytváření hierarchií. Letos mi největší radost dělaly tituly, které experimentovaly s vyprávěním - s jeho nespolehlivostí (Vlk z Wall Street, Zmizelá), výstavbou (Grandhotel Budapešť, Interstellar), záměrným odkláněním se od ústřední linie (Nymfomanka).

Do výběru se nedostaly snímky, které by si zasloužily krátkou zmínku: 12 let v řetězech (za záběry-sekvence), LEGO® příběh (za hravou sebeuvědomělost), V nitru Llewyna Davise (za zachycení cykličnosti protagonistova přežívání), Captain America: Návrat prvního Avengera (za kombinaci komiksu a politického thrilleru komentujícího skutečné dění), Amazing Spider-Man 2 (za sbíhavou konstrukci vyprávění a míru subjektivizace), Transformers: Zánik (za posun kinematografie atrakcí na úroveň abstrakcí), 22 Jump Street (za hravou sebeu... oh, wait), Úsvit planety opic (za snahu o autenticitu sci-fi), Nejhledanější muž (za důmyslné odvádění divákovy pozornosti a drtivý konec), Hunger Games: Síla vzdoru 1. část (za rozpracování významového rámce v podobě mediální války), Hobit: Bitva pěti armád (za příklon ke konvencím seriálů). 

Na výslednou podobu TOPky mělo nepochybně vliv, že se mi nepodařilo zhlédnout některé ceněné artové počiny, které by se mohly do výběru dostat (Zimní spánek, Leviatan, Ida anebo Kmen, případně Cesta ven). Zklamání pro mě představovalo Linklaterovo Chlapectví, které selhává ve snaze vyprávět univerzální příběh o dospívání (nelze odhlédnout od vyznění i reprezentace postav distancující některé diváky). A Dardennové s Dva dny, jedna noc, kteří se od sociálního realismu přiklonili ke konvencím klasických hollywoodských děl co do výstavby vyprávění a zaměření na psychologicky definovanou protagonistku procházející proměnou, čímž se od kritiky společnosti a systému v závěru stočili k jednotlivci a banální moralitce. Pro úplnost dodávám, že zdaleka nejhorší byl nesnesitelný midcult Hvězdy nám nepřály.

Nejlepší kinofilmy roku:
Vlk z Wall Street: Scorseseho nespolehlivě odvyprávěný film, u kterého dost dobře nelze rekonstruovat fabuli - a zároveň velmi trefná satira stavící na rozporu mezi mediálním obrazem a skutečností. 
Grandhotel Budapešť: sice jde o (z hlediska stylu určitě) andersonovskou manýru, ale kombinace matrjoškové struktury vyprávění spolu s okázalými poctami hitchcockovským thrillerům a lubitschovským komediím si mě získala.
Ona: spolu s Mapy k hvězdám nejlepší romantický snímek několika posledních let, plus za podvracení vývojových vzorců romancí (jak ustanovení páru, tak i nabízející možnost re-marriage story).
Godzilla: snad jediný monster film, ve kterém je ústřední postavou monstrum, nikoliv člověk anebo skupinka lidí.
X-Men: Budoucí minulost: nejlepší příspěvek do x-menovské franšízy je - jak je u Singera zvykem - otevřen různým interpretacím (včetně těch queer), zatímco dovede opájet - jak u Singera nebylo zvykem - stylem.
Nymfomanka: obě části - obzvlášť v režisérském sestřihu - jsou tím, co je zvykem nazývat opus magnum. První dil je hrou s konvencemi média, druhý - mnohem klasičtější - zase příslovečným kamínkem v botě, a pořádně tíživým.
Zmizelá: ideální kombo s Vlkem z Wall Street jakožto nespolehlivě odvyprávěnými snímky, které šijí do médií udržujících status quo. A zároveň Fincherův nejlepší film, kterému nechybí významové ambice (kritika rolí, které jsou lidi kvůli institucím - jako manželství a média - nuceni hrát) ani formální experimentátorství (práce se soundscape, změna výstavby vyprávění i vztahů mezi protagonisty).
Mami!: od Daleko do nebe nebylo v kinech tak dobré melodrama, které svým excesivním stylem (změna formátu, videoklipovost) odpovídá žánrové tradici, z níž vychází, a které pokračuje v linii Dolanových snímků o přijímání jedince společností.
Mapy ke hvězdám: spolu s Ona jeden z nejlepších romantických filmů několika posledních let.
Interstellar: puzzle, u kterého nevadí, že jste si hned na začátku dali dohromady celkový obraz, když jste uhranuti měřítkem skládačky a přeskupováním dílků před očima.

Mimo oficiální kinodistribuci (bez pořadí): Nepřítel, Pod kůží, De Behandeling, Snowpiercer, Zátah 2, Honeymoon, The Babadook, Všechny roztleskávačky musí zemřít, Tusk, Život Rogera Eberta, Jodorowsky's Dune.

Nejlepší seriály (bez pořadí): Temný případ, Hannibal - 2. sezóna, Sherlock - 3. sezóna, Fargo, Looking.
Nejlepší Blu-Ray (bez pořadí): Hobit: Šmakova dračí poušť - prodloužená veze, Transformers: Zánik, Úsvit planety opic, Gravitace, Kapitán Phillips, Amazing Spider-Man 2, Tenkrát v Americe - režisérská prodloužená verze.

_____________________________________________________________________
Pavel Pinker
Mé žebříčky jsou deformovány faktem, že jsem neviděl zdaleka všechna zásadní díla letošního roku (do kina jsem chodil převážně na blockbustery), nicméně zatím to s nejlepšími vidím zhruba následovně:

1. Zmizelá - promyšlená sociálně-thrillerová postmoderna, cílevědomá satirická sviňárna.
2.-4. Úsvit planety opic - monumentální drama se shakespearovskými konturami, jehož tradicionalismus přebíjí neuvěřitelná suverenita zpracování.
2.-4. Interstellar - podmanivá HC sci-fi o významu času a emocí - přinejmenším těch filmových.
2.-4. Godzilla - vizuálně excelentní anti-blockbuster, mile pohrdající lidskou existencí.
5. Vlk z Wall Street - makléřský epos na koksu.
6. Na hraně zítřka - maximálně nadupaná hříčka na malém hřišti.
7. Trabantem až na konec světa - umění prodat svoje hobby a sny, umění zkusit to a neříkat NE. Umění natočit atraktivní, vtipný a motivující dokument.
8. LEGO® příběh - hyperaktivní stavebnicový velkofilm, který je pořád... no prostě boží!
9. Jak vycvičit draka 2 - náběh na nejlepší animovanou sérii za poslední dlouhá léta.
10. Noe - neortodoxní biblický velkofilm, jenž si kouzelně koleduje o opovržení.

Nejlepší mimo distribuci: 
The Babadook - viz má recenze.

Dále zaujalo:
22 Jump Street
Strážci Galaxie
Železná srdce

Nejhorší filmy:
Herkules: Zrození legendy - prapodivný a technicky příšerně ošetřený patvar, jehož úroveň osciluje někde mezi videopůjčovnou a nejhlubším peklem.
Vejška - generační výpověď do kanálu. 
Já, Frankenstein - nepopsatelně retardovaný trikový film, který to myslí smrtelně vážně.
Jessabelle - nejimpotentnější horor roku.
V oku tornáda - výborný zvuk. Víc nic.

_____________________________________________________________________
Václav Limberk

Nejlepší filmy roku:
1. Chlapectví - bez debaty jeden z nejzajímavějších snímků roku i z filmografie Richarda Linklatera.