Adaptace špionážních románů Johna le Carré vždy stály v opozici k převládajícím normám, které ustanovily populárnější, protože divácky mnohem vstřícnější žánrovky. Překážkou pro převod na plátno nebyla jejich významová komplexnost, kdy ani v dobách studené války nebylo na vztahy mezi národy a agenty nahlíženo černobíle. Potíž spočívá ve vyprávění, které je značně nekomunikativní a (které) obsahuje odbočky či vnořené příběhy, motivace postav je nejednoznačná a vyústění deziluzivní.Psát o jejich filmových verzích, jimž by vzhledem k rozsáhlosti slušela více seriálová podoba, představuje další komplikaci. Považuje se za slušné neprozrazovat zvraty a doporučuje se vyhnout se popisu vybraných scén, ale tím je recenzent postaven před úkol, jak vyzdvihnout, čím je dílo výjimečné, aniž by divákovi zkazil zážitek.
Přesto se o něco takového na následujících řádcích pokusím. Upozorňuji ale, že budou obsahovat analytické postřehy (vycházející pouze z jednoho zhlédnutí, které je u takto důmyslně vystavěného a s divákovým očekáváním a pozorností si pohrávajícího počinu nedostačující). Proto "závěrečné (ne)doporučení" začleňuji do následujícího dvouodstavce a nikoliv až do závěrečného, jak bývá zvykem. A dodávám nezbytné upozornění, že Nejhledanější muž je klubovou podívanou, která bude s největší pravděpodobností v multiplexech promítána či pouštěna velmi krátkou dobu.Máteli- rádi špionážní snímky, které blíž než k bondovkám či bourneovkám mají k americkým paranoidním thrillerům 70. let a evropské artové kinematografii, na film jděte. Chcete-li vidět jeden z posledních snímků Philipa Seymoura Hoffmana, Nejhledanějšího muže byste si neměli nechat ujít, i když je jeho výkon výborný i díky tomu, jak moc jinak hrají všichni ostatní. Jste-li čtenáři Johna le Carrého, oceníte věrnost předloze a převzetí strukturace i způsobu dávkování informací a precizního Hoffmana, o kterém se Carré vyjádřil, že je jediným americkým hercem, kterého by si uměl představit v roli postavy agenta Smileyho.
Patřil-li do vašeho žebříčku nejlepších filmů roku 2012 Jeden musí z kola ven a nemusíte zrovna retro (jak dobové, tak co do užití stylistických postupů upomínající na určitou kinematografickou etapu), Nejhledanější muž bude ve vašem TOP 10 za letošek a budete film považovat za lepší než dříve jmenovaný. A v neposlední řadě, zajímáte-li se o práci vládních agentur a boj proti teroru a vadí vám, že v ostatních dílech jsou tyto pouhou záminkou k žánrovým atrakcím, investujte do lístku své těžce vydělané peníze. Dočkáte se střízlivějšího a zasvěceného pohledu na danou problematiku. Neměli byste litovat.
A nyní ke slibovaným analytickým postřehům. Pokud dělá Nejhledanějšího muže něco výborným filmem, není to odlišnost od mainstreamových špionážních dobrodružství ani herecký výkon předčasně zesnulého Phillipa Seymoura Hoffmana. Jde o způsob, jakým snímek vede (či spíše odvádí) divákovu pozornost, kdy vše opravdu důležité se odehraje v jiné linii vyprávění, než kterou jsme považovali za ústřední, a v jiném prostorovém plánu, než je ten první. Právě tato "vnořenost informací" je tím, čím třetí celovečerní režijní počin bývalého fotografa Antona Corbijna vyčnívá.
Za primární považujeme pracovní rovinu vyprávění, kdy dvě organizace se zprvu odlišným cílem jdou po muži jménem Issa Karpov, který je považován za teroristu. Jakmile se cíle dvou organizací (zdánlivě?) sjednotí, má domnělý terorista posloužit k dopadení člověka stojícího v čele charity, ale přitom část darovaných peněz využívajícího k pomáhání jedné straně konfliktu poskytováním financí na zbraně apod. A k tomu má napomoct částka, kterou Issa zdědil po svém otci. Nejprve jsme vedeni k utváření hypotéz ohledně toho, jestli je Issa terorista, či se přiznal kvůli mučení v ruském vězení. Po dílčím zodpovězení otázky, která se opakovaně navrací ověřováním důvěryhodnosti Issy ostatními postavami, se máme zaměřit na to, jestli je podezření agentů ohledně zneužívání charitativních peněz oprávněné. Příběh (A) o napůl Čečenci a napůl Rusovi Issovi jakožto potenciální teroristické hrozbě je včleněn do (B) příběhu o tom, jak uznávaná osobnost a dobrodinec napomáhá teroristickým organizacím.
"Vtip" je v tom, že se oba příběhy náležející pracovní linii akce ukážou být vnořené do upozaďovaného příběhu z osobní linie navázané na Hoffmanovu postavu, důvod, proč je v Hamburku - a potvrzení/vyvracení jeho nedůvěry ke konání státních institucí a represivních složek společnosti. Ovšem to si neuvědomíme a závěrečný zvrat v (doslova) posledních minutách neodhalíme, protože v centru celého jednoho aktu předcházejícího vyvrcholení byl vztah mezi dvěma postavami (domnělého teroristy a liberální ochránkyně práv), jež se ale ukáže ve výsledku jako podružný jinému.Možná si ani tuto relaci mezi několika narativními rovinami a liniemi neuvědomíme, protože se dodržuje tradiční výstavba, kdy s každou cca půlhodinou je vyprávění nasměrováno jinam. A i když jsme upozorňováni, že bychom měli klást větší pozornost na dění v druhém plánu, nepovažujeme to za podstatné. Vždyť přece v tom prvním se zrovna odehrávalo něco, co souviselo s osobním životem postav (proč je Günther nedůvěřivý?, v co Martha věří?), přestože různé pohledy a zkušenost s potíráním terorismu má dopad na vyústění. Během něj v dlouhých, promyšleně komponovaných záběrech totiž není důležitá ústřední postava, ale co se (ne)odehrává za ní.
Je ale třeba přestat v nejlepším, než bude vyzrazeno (přes)příliš. Phillip Seymour Hoffman taktéž uměl odejít v nejlepším. Posledni záběr filmu, ve kterém po intenzivním "Fuck!" odkráčí do mimozáběrového prostoru, je toho důkazem.
