Když přišlo Warner Bros s nápadem na remake legendární Godzilly, fanoušci filmové hudby začali ihned spekulovat o tom, kdo se ujme postu hlavního skladatele. Kdo pro tak monstrózní akčňák přicházel v úvahu? Zimmer, Elfman nebo třeba vycházející hvězdička akademiky oceněný Steven Price? Volba však nakonec padla na Alexandra Desplata, ačkoliv ten se blockbusterům zpravidla vyhýbá. Slovo ale dalo slovo a vznikl z toho jeden z nejlepších akčních soundtracků letošního roku. Desplat se totiž nesnaží o to, aby člověku při poslechu OSTčka nadskakovaly repráky a rezonovaly skleničky i ve vedlejším pokoji. Naopak rozpracovává veškeré drama na plátně tak, aby ho vyděsil, rozčílil, ale zároveň rozněžnil a přivedl do melancholie. Používá kromě vynikající žesťové sekce také řadu méně obvyklých nástrojů jako taiko bubny nebo japonskou bambusovou flétnu. Za pozornost stojí zejména tracky MUTO Hatch, Vegas Aftermath, Let Them Fight, přičemž absolutním vrcholem celého soundtracku je skladba Back to the Ocean.
Ve filmovém průmyslu se často hraje na jistotu – režiséři si vybírají stejné herce i skladatele, protože doufají, že jim to přinese stejný úspěch jako posledně. Jakmile se ovšem dostanou do situace, že jejich oblíbenec najednou není k dispozici, přichází na řadu střelba od boku. Přesné do takové situace se dostal Doug Liman, když se sestavoval tým pro jeho nejnovější režisérský počin Na hraně zítřka. Skladatel John Powell, s nímž Liman spolupracoval už na snímku Agent bez minulosti, se už stačil upsat k animáku Jak vycvičit draka 2, a tak musel Liman zkusit štěstí jinde. Původně padla volba na Ramina Djawadiho, ale nakonec dostal šanci Christophe Beck, který po fenomenálním úspěchu Ledového království v současnosti rozhodně nemá nouzi o zajímavé nabídky.
Soundtrack ke snímku Na hraně zítřka však nezní úplně tak, jak jsme u Becka zvyklí. Jakoby se pokoušel přimíchat do své polívčičky nějaké ingredience typické pro Zimmera, zejména příznačné perkuse. A ačkoliv se může zdát, že to bude působit jako zmatená směsice, opak je pravdou a Beck svým způsobem zvládl modifikovat cizí práci tak, aby fungovala pro jeho potřeby. Jediné, co se mu příliš nezdařilo, je hlavní téma, bez něhož však soundtrack působí značně nekompaktně. Chybí mu chytlavost a takové to něco, co si budete v hlavě přehrávat ještě několik hodin poté. Co se týče jednotlivých skladeb, určitě stojí za zmínku šestka s názvem Find Me When You Wake Up, v níž hlasitě burácí žestě v hlubokých variacích.
Po jedenácti letech se k sérii X-Men vrací John Ottman, aby přesvědčil fanoušky, že k tématu superhrdinů jsme od něj ještě neslyšeli to nejlepší. Dlouhá pauza ve spolupráci na této komiksové adaptaci postavila Ottmana do složité situace, protože se dalo čekat, že jeho soundtrack se bude srovnávat nejen s jeho prací na X-Men 2, ale také se skladateli, kteří se v sérii mezitím vystřídali – zejména s posledním fenomenálním OSTčkem Henryho Jackmana X-Men: První třída. John Ottman proto neponechal nic náhodě a vytvořil tak silný materiál, který jsme u něj neslyšeli od snímků Valkýra nebo Astro Boy. Hned ústřední téma The Future/Main Title začíná slibnou kombinací hornů a smíšeného sboru a Ottman pak navazuje dalšími povedenými kousky jako Hope se sólem na klávesy nebo Springing Erik, kde se klasické nástroje mísí se syntetizátory.
Transformers platí za jednu z mála filmových sérií (zejména poslední doby), kde to jeden skladatel zvládl ukočírovat po celou dobu. Otázkou však zůstává, jestli to po množství pokračování nezačne být trochu nuda. Jenže ta konkrétně u Steve Jablonskyho opravdu nehrozí. Jeho práce na Transformers podstatně změnila náhled na filmovou hudbu a OST k vůbec prvnímu dílu je v dnešní době pro mnoho fanoušků už srdcovou záležitostí. Jablonsky dodává sérii filmů kompaktnost a jistotu, že i v novince zazní více či méně pozměněné motivy z předchozích snímků. Je mistrem velkých a silných témat, o čemž přesvědčí tracky Decision and Best Thing That Ever Happened, zároveň s nevídanou jistotou servíruje akční skladby I’m An Autobot, Cemetery Wind a Galvatron Is Online. Soundtrack je od začátku až do konce přesný jako hodinky, promyšlený do nejmenšího detailu a zároveň vychází z Jablonskyho nebývalé geniality, což ho pasuje na úroveň s Transformers OST.
Ná závěr jsme si nechali třešničku na dortu, snímek kvůli kterému John Powell odmítl komponovat pro Na hraně zítřka – nutno podotknout, že se mu to zatraceně vyplatilo. U většiny soundtracků se zpravidla najdou skvělá témata, která vyvažují tu méně záživnou hmotu kolem a dohromady to funguje téměř bez chyby. U How to Train a Dragon 2 OST je situace jiná, ten je vynikající od první sekundy do závěrečné gradace. Neznamená to ale, že by šlo o jednolitou masu zvuků - Powell naopak přikládá zvláštní pozornost tomu, aby soundtrack někam směřoval, aby na poslech působil jako cesta odněkud někam, proto se v téměř sedmdesátiminutovém soundtracku rozhodně neztratíte. Mezi nejlepší kousky na albu patří ty, kde na prvním místě stojí celá široká sekce perkusí a rytmus působí jako štětec malující do vzduchu obrysy pohádkové melodie. Powell pracuje s celým rozsahem symfonického orchestru a zároveň hojně využívá i vokálů smíšeného sboru třeba ve skladbách Battle Of The Bewilderbeast nebo Dragon Racing. Jestliže byl Powellův soundtrack k prvnímu dílu před čtyřmi lety s velkou slávou nominován na Oscara, troufám si říct, že Jak vycvičit draka 2 by příští rok mohl mít slušnou šanci i na výhru.
