Tomu přispívá perfektní kulisová výprava (která je režijně možná ohlídaná více než samotní herci), převážně interiérové zpracování (se záměrně chudou mizanscénou) a syrová minimalističnost ve všech kategoriích. Vizuál je silně kontrastní, neustále prezentuje hru světlo-stín, která v daném ekosystému působí surrealisticky a dotváří autorovu originální estetiku. Neurčitost je snímkem protkaná - celý prezentovaný systém je nejednoznačný, odměřený, tajemný, kafkovský. Režijní hrátky s dvojníky v motivu zrcadla, v kamerové hře a v samotném ději jsou nápadité, klíčové a divákovi naservírují nejedno překvapení. Co vlastně symbolizuje lidská dualita? Má každý své diametrálně odlišné, ale vlastně stejné alter ego?
Oliver Tate a Jakov Goljadkin (ve filmu Simon) jsou oba prototypy antihrdiny, neviditelného, zbytečného člověka, který z každodenní konfrontace se světem nevychází dobře ani v nejmenším - navíc mají oba zálusk na slečinku. Nezáleží, jestli je to Yasmin Paige nebo Mia Wasikowska - obě jsou zpočátku nedostupné a odměřené, obě chodí v jiném světě než antihrdina a hrdina - Simon a James (nebo je to opačně?), neviditelný Jesse Eisenberg a až příliš viditelný Jesse Eisenberg.
Od The Social Network jsem subjektivně silně pro pana Eisenberga a jsem rád, že po Dvojníkovi se tábor jeho odpůrců znatelně zmenší - obě své role totiž zvládá bez problému. Ayoade navíc kromě neutuchající záliby pro outsidery v hlavních rolích používá pro oba filmy podobnou sestavu ansámblu - nabídne tak Oliverovu lásku Yasmin Paige (která za čtyři roky znatelně dovyrostla), samotného Olivera v policejním sboru a dostane se i na kamaráda ze sitcomu Chrise O'Dowda.
Adaptace takto těžkého a stylově vyhraněného díla (Dvojnik je považován za jedno z nejtěžších Dostojevskiho děl) vyžaduje kromě osobitosti také určitou dávku sebetrýzně, neboť se jedná o nesmírně nevděčné téma, která nemá velkou šanci uspokojit masy. O to víc to bolí v tomto případě, neb se jedná o přesně časovaných devadesát šest minut kvalitní filmařiny, ve které se vyprávění na úkor vyzdvihované (a opravdu dobré) formy neztrácí. Snímek i přes nemožnost ztotožnění s postavami (z mnoha příčin) poutá pozornost a vtahuje každou změnou lokace, každým scénickým nápadem, ostrým humorem a vtiskem ústředních motivů duality a monility. Oba se v dílu hledají mnohem komplexněji, než se na první pohled zdá a každé jejich pomrknutí je jen dalším potvrzením Richardova sebeuvědomění.
A je vlastně jedno, jak moc se Ayoade držel předlohy, jestli jsme v Petrohradu, ze kterého má na konci hlavní postava utéci - kinosály nebudou dohlížet nad faktickou korektností, jako je tomu v případě snímků podle moderních předloh. Dvojník přímo vybízí k opakované projekci, bohužel, v případě konzumního multiplexu by se tak ve většině případů nestalo - je proto moudré, že pro distribuci byla vybrána společnost Aerofilms, která dodá snímek do sítě kin, kde má mnohonásobně vyšší šanci na úspěch. Richard Ayoade si ho za zpracování osobitého, dystopického, vynalézavého Dvojníka zaslouží.