Ingmar Bergman byl geniální vizionář, kterému se vyrovná jen nemnoho filmových tvůrců. Liv Ullmann je nadaná herečka, jejíž talent se rozvíjel a ukazoval v nejlepším světle právě pod Bergmanovým vedením. Jejich bouřlivý vztah přímo inspiroval některé z nejslavnějších režisérových snímků jako například Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Hanba a další. Od filmového portrétu takových dvou osobností by se dalo očekávat, že se pokusí uchopit své téma netradičním způsobem, že půjde do hloubky nebo že bude problematizovat notoricky známé historky z natáčení.Dheeraj Akolkar bohužel selhává na všech frontách. První problém spočívá už v samotném scénáři. Drtivá většina replik je přejatá z autobiografických románů Proměny Liv Ullmann a Laterna magika Ingmara Bergmana a jejich soukromé korespondence, vzkazů apod. Film tak nepřináší nic nového ani objevného a vlastně spíš parazituje na cizí slávě a umu. To je velká škoda, protože takové dvě pozoruhodné osobnosti by si zasloužily detailnější pozornost, nicméně kvůli Akolarově dokumentu se do jejich příběhu v nejbližší době hned tak někdo nepustí. Obdobně povrchní je i ztvárnění scénáře. Liv Ullmann předčítá své party sama, Bergmanovi propůjčil melodramatický voice over Samuel Fröler. Intermezza mezi jednotlivými vstupy jsou podtažena otravnými sladkobolnými smyčci a jednotlivé kapitoly pojmenovány rádoby velkými hesly, jako jsou Láska, Přátelství nebo Vztek.
Nejhůře to, co se nápaditosti týče, asi dopadlo s vizuální stránkou. Čtené úryvky z knih jsou doslovně ilustrovány pasážemi z Bergmanových filmů, záběry z natáčení, dobových fotek a novinových článků. Je pravda, že sám Ingmar Bergman se přiznával k čerpání filmových témat přímo ze svého života, a také není žádným tajemstvím, že mnoho jeho snímků, které zobrazovaly rozklad vztahu dvou lidí, vycházelo z jeho konkrétní životní zkušenosti. To v dokumentu v pár nemnohých rozhovorech s Dheerajem Akolkarem stvrzuje i hlavní protagonistka Liv Ullmann. Nicméně taková volba vizualizace je ta nejzjevnější možná. Stejně tak jako lyrické sekvence plné rozostřených nebo zpomalených záběrů na přelévající se mořské vlny, táhnoucí se mraky a stébla trávy vlnící se ve větru na „Bergmanově“ ostrově Fårö. Autor se rozhodl pouze reprodukovat již vyřčené, ačkoli se mohl obrátit na další osobnosti, které byly svědky vznikajícího i zanikajícího vztahu Liv Ullmann a Ingmara Bergmana, nebo které se účastnily natáčení v dobách, kdy tento vztah probíhal. Jejich portrét by tak nabyl nejen nových, ale i širších rozměrů. Vzhledem k uzavřenému prostředí, v jakém Bergman pracoval, by mohly například Bibi Andersson nebo Harriet Andersson – další dvorní herečky, které jsou stále naživu – zcela jistě přinést osvěžující úhel pohledu.
Přese všechny výše zmiňované námitky stojí Liv & Ingmar za zhlédnutí, a to právě díky postavě Liv Ullmann. Kromě toho, že je to jedna z předních hereček (a v poslední době i režisérek) světové kinematografie, je to především neskutečně silná a komplikovaná osobnost, z níž doslova sálá charisma. Ve svých pětasedmdesáti letech je to stále krásná žena, svým způsobem moudrá a laskavá, je to pořád herečka. V těch několika nemnohých pasážích, kdy dostane prostor volně promlouvat, vzpomínat a asociovat, bere dech. Asi nejvíc je obdivuhodná pokora a smířlivost, s níž vzpomíná na křivdy, které se jí staly, a těžké životní momenty, jimiž musela projít, stejně tak jako zkušenosti, jež z těchto událostí dokázala vytěžit. Pokaždé, když se Liv Ullmann objeví na plátně, a nepřehrává předem připravené repliky, prozáří prostor kolem sebe překypující energií a pozitivním přístupem ke všemu, co leží před ní. Teprve z jejích vlastních slov vyplývá, nakolik byli s Ingmarem Bergmanem duševně spříznění, i přesto že jí – stejně jako mnoho svých dalších spolupracovníků – nechával běžně procházet peklem. O to kontrastněji pak působí Akolkarova přeslazená „pocta“ v konfrontaci s touto výjimečnou, inspirativní personou a jejím komplikovaným vztahem ke geniálnímu filmovému tvůrci.
